Alena Šeredová: Italská tchyně je opravdu postrach

10. prosince 2017
  • Říká, co si myslí. Hned a každému. Problémy řeší okamžitě nebo nejpozději druhý den. A v kabelce má všechno, co potřebuje k životu nejenom ona sama, ale i její okolí. Tyhle tři věci jsou pro Alenu Šeredovou receptem na klidný a šťastný život. 

    Na první pohled z vás vyzařuje pozitivní energie a chuť do života. Jde vám to jen tak, samo od sebe, anebo na to musíte vynakládat nějaké úsilí?

    Mám velkou radost, že je to znát. Myslím, že hodně lidí si dnes stále na něco stěžuje. Když potom potkáte někoho s pozitivní energií, je to příjemné i inspirativní. Občas se mi stává, že po dni stráveném mezi lidmi bývám unavená, a zdá se mi, že někteří z nich mi tu energii vysávají. Já ji ráda rozdávám, umím si ji znovu dobít, nemám s tím problém. Jako například včera  k večeru jsem najednou začala hrozně zívat, což nebývá mým zvykem, takže je možné, že někdo si trochu té mojí energie usál. A mně už večer chyběla. Ale nerada si stěžuju. I když mám v životě spoustu problémů, tak jako každý, raději k nim přistupuji pozitivně.

    Chtěla byste na sobě něco změnit? 

    Mám některé povahové vlastnosti, které jsou pro život ve společnosti problematické. První věc je, že nelžu. Už odmalička. A to je opravdu velký problém. Já to prostě neumím. Každému mám potřebu říci, co si myslím. A to mnoha lidem leze na nervy. Už ve škole se mi stávalo, že jsem například některé kamarádce řekla, že jí něco nesluší, a ona už se potom se mnou nebavila. Ale nemyslím to ve zlém, jen prostě svým přátelům nedokážu něco neříct. Raději je vždycky předem upozorňuju: pokud máte něco, co bych neměla komentovat, tak mi to ani neříkejte, protože já to neokomentovat nedokážu. Postupně jsem se naučila ne snad nestarat se o ostatní, ale být v určitých chvílích zticha. To je hodně důležité, protože díky tomu jsem spokojenější. Člověk už se pak sám se sebou tolik nedohaduje, v autě už tolik netroubím. Raději si tu energii držím pro sebe, než bych ji pouštěla do světa rozčilováním.

    Ale pravdomluvnost by ve vztazích měla být spíš pozitivní, ne?

    Měla by být, ale není. Třeba tenkrát, když jsem byla poprvé těhotná. Myslím opravdu těhotná, protože v novinách to předtím napsali asi šedesátkrát. (směje se) Zatelefonovala jsem to své sestře a povídám jí: „Je to teprve krátkou dobu, takže mámě to zatím neříkej. Povím jí to až za měsíc.“ Jenže pak, asi za půl hodiny, mi zavolala máma, která o ničem nevěděla. Moje sestra by jí to nikdy neprozradila. „Tak co, Ali, jak se máš, nějaké novinky?“ A já jsem jí to nedokázala neříct, tak jsem vyhrkla: „Jo jo, jsem těhotná.“ Za chvíli mi volala sestra: „Tak prý až za měsíc, a tys jí to vyslepičila za půl hodiny?“ Já to prostě neumím. Nedokázala bych zalhat a říct: „Ne, mami, nic se neděje.“ Ale někdy je v životě potřeba umět něco skousnout. Stalo se mi, že jedna dobrá kamarádka mi provedla takovou ošklivou věc, nějakým způsobem zradila mou důvěru. V životě jsem jí už neodpověděla, i když mi ještě teď občas napíše. Nemělo by to smysl. Když někomu nevěřím, nemůže být mým kamarádem. Je to složité, protože spousta lidí by raději slyšela milosrdnou lež než takovouhle upřímnost. Nicméně můj současný přítel Alessandro to má rád. Vždycky říká: „Alespoň hned vím, na čem jsem.“ Když mi něco vadí, máme to na stole hned. „Tady to máš!“ A je to. 

    Alena ŠeredováAlena ŠeredováAutor: Anka Kovačič

    Nedokázala bych zalhat a říct: „Ne, mami, nic se neděje.“

    Takže tohle byste na sobě vlastně asi změnit nechtěla, že?

    Ne, i když bych si přála, aby to ostatní víc tolerovali. A mám díky tomu život snadnější, protože mě netrápí vůbec nic. Protože každému všechno říkám popravdě, nemusím si pamatovat, komu jsem co řekla, nemusím držet v hlavě dvě verze a řešit, komu jsem řekla jakou variantu. To by teprve bylo opravdové psycho! (směje se) Já totiž vašemu časopisu říkám Moje psycho, to se mi líbí víc.

    Možná i díky téhle své vlastnosti působíte dost sebevědomě…

    Nejsem si jistá. Já se třeba hrozně stydím, což by do mě při mém povolání asi málokdo řekl. Nemyslím si, že bych byla nějak hodně sebevědomá, jen jsem prostě vyrovnaná. I se svými problémy. Ne že bych nebrečela, brečím taky. Ale pobrečím si a druhý den už se připravím na to, jak problém vyřeším. Potřebuju hned mít jasno. Vědět, jak to bude. Samozřejmě jsem naštěstí zdravá a lidé v mém okolí také. Takže nemoci nás netrápí. A myslím, že veškeré ostatní problémy se nějak vyřešit dají.

    Jste spíš plánovač, anebo máte ráda překvapení?

    Jsem velmi organizovaný člověk, ráda si všechno zapisuju a mám ve všem pořádek. Vše si píšu do diáře, telefon používám jen na telefonování. Mám ráda barevné tužky, šestibarevná tužka je nejlepší dárek, jaký můžu dostat. Díky tomu, že si všechno zapisuju, pak také všechno dokážu najisto dohledat. Nedávno mi například přišla pokuta za dopravní přestupek z roku 2013. Tak jsem si vytáhla diář z roku 2013 a zjistila jsem, že jsem v tom městě nebyla. Napsala jsem jim prohlášení, že jsem tam nebyla, a díky tomu mi nevzali body. Pořádek ve svém životě mám ráda, a že bych úplně milovala překvapení, to se říct nedá, ale když se mi přihodí nějaká nečekaná situace, umím zareagovat. Jsem na všechno připravená, jak říká Ale. V kabelce mívám spoustu věcí, které umějí vyřešit jakýkoli problém. Když někdo řekne: „Bolí mě hlava“, já na to: „Chceš? Mám prášek na bolení hlavy.“  „Teče mi nudle.“ „Chceš? Mám kapesník.“  „Umazala jsem se.“ „Chceš? Mám vlhké ubrousky.“ V kabelce mám všechno, kapesník, prášek, bonbon, žvýkačku. Jsem nachystaná na překvapivé situace a ráda je řeším. Baví mě to, organizaci mám v krvi.

  • Kdybyste nezačala pracovat v modelingu, ubírala by se vaše kariéra tímto směrem?

    Jako malá jsem chtěla být paní učitelka, později letuška. Na letecké střední škole mi ovšem řekli, že na letušku jsem moc vysoká. Musela bych se propracovat do velkých boeingů, do kterých bych se vešla. (směje se) Z Prahy ovšem tehdy létala hlavně malá letadla. Takže letušku jsem vyškrtla a uvažovala jsem o dráze učitelky. Moje maminka dodnes říká: „Zaplať pánbůh, že se to nestalo.“ (směje se) Moc by mě ovšem bavilo dělat kariéru ve vojenství. Chtěla bych být například generálem české armády. To by se mi líbilo a myslím, že by mi to i šlo. Dirigovat mě docela baví, miluju uniformy a líbilo by se mi pracovat ve vojenské branži. To jste asi nečekala, že? (směje se) Myslela jste, že řeknu třeba paní doktorka.

    Spíš jsem myslela, že řeknete manažerka, producentka… Nevadila by vám určitá absence ženskosti ve vojenském povolání?

    Osobně si myslím, že hezká ženská v uniformě může být velice sexy. I to, že se třeba ušpiní od hlíny, od bláta…

    Jako generálka byste si bláta moc neužila.

    K tomu postu bych se musela přes to bahno dopracovat! (směje se) Ale připadá mi to velice ženské a sexy, dirigovat stádo chlapů. Naopak to cítím tak, že by mi to na ženskosti přidalo, konečně bych si připadala jako pořádná baba. Ale už mě asi nevezmou.

    Alena ŠeredováAlena ŠeredováAutor: Anka Kovačič

    Miluju uniformy a líbilo by se mi pracovat ve vojenské branži.

    Také byste se jako vojákyně tak často nevídala se svými dětmi.

    Jsou věci, které jsem si vždycky hodně přála a které si nechávám jako zadní vrátka, až moji synové budou velcí. Bavilo by mě jezdit na humanitární mise do míst, kde se válčí, kamkoli, kde je potřeba podat pomocnou ruku. Ale počkám si, až klukům bude dvacet. Až budu mít jistotu, že pokud se mi něco stane, postarají se sami o sebe. To je moje noční můra od doby, kdy jsem se rozešla s manželem - že by se se mnou něco stalo a starala by se o ně nějaká jiná paní. Proto to dnes ještě nerisknu.

    Takže tohle je vaše vize budoucnosti za deset a více let?

    Ano. Showbyznys mě zas tak moc nebaví, nerada chodím po večírcích. A když to neděláte, je to trochu problém, protože nemáte kontakt s potřebnými lidmi. Jsem ale docela šetřivá a předpokládám, že za těch patnáct let mi budou na ty dobročinné mise stačit jedny vojenské tepláky, nebudu mít takovou spotřebu. (směje se) Myslím, že by to bavilo i Alessandra. Mohli bychom se tomu věnovat vždy třeba půl roku a půl roku vést normální život s našimi, tentokrát už velkými dětmi.

    Zmínila jste rozchod s manželem. Myslíte, že vás ta událost nějak změnila?

    Když to nečekáte, nějak vás to změnit musí. A já jsem nic takového nepředpokládala, vycházeli jsme spolu dobře. Je jasné, že když si to člověk potom trochu srovnává v hlavě a přemýšlí o tom, proč se to stalo, na nějaké chyby narazí. Jistě, žádný vztah nefunguje na sto procent. Ale já, když mám nějaký problém, nevadí mi si o tom popovídat. Když tahle schopnost někomu chybí, když někdo nemá koule na to, aby řekl „to a to mi nesedí“, těžko se může něco změnit. Potom je pozdě a už se nedá nic dělat. Asi víc jsem se změnila s Alem. Méně mu toho odpustím. On říká: „Mám smůlu, že jsem přišel až jako druhý, a teď to všechno odnesu.“ (směje se) Na druhou stranu, nikdy nikoho nepodezírám, nekontroluju telefony… Když někam odchází, neptám se, kam jde a s kým. Když chce, řekne mi to sám od sebe. Tím, že jsem přišla o manžela, jsem nezačala být podezřívavá a kontrolující. Důvěřuju lidem, a teprve když mě někdo zradí, nemá už potom šanci. Buď je to bílé, nebo černé. Neznám žádné odstíny mezi tím.

  • Vaše děti jsou ve střídavé péči?

    Děti žijí se mnou, ale tatínek se s nimi vídá. Není to úplně fifty fifty. Kluci bydlí u nás, některé dny jdou ke svému tátovi, přespí u něj a táta je druhý den odveze do školy. V létě s ním tráví část prázdnin. Všechno bylo trochu snazší díky tomu, že jsou dva - ve dvou se to snáší lépe. Když si poprvé měli zabalit tašku a jít k tátovi, bylo to hodně emotivní. Menšímu z nich byly teprve čtyři roky a vůbec to nechápal. Brečeli jsme všichni tři, ale řekla jsem jim: „Jste spolu, chytněte se za ruku, zvládnete to.“ Dnes to je už úplně v pohodě. Varianta, že by děti trávily týden u mě a pak týden u táty, by mi nevyhovovala. Děti by mi chyběly.

    Je italská výchova odlišná od té naší?

    Určitě i v Itálii jsou zodpovědní rodiče, ale jejich výchova je jiná, to stoprocentně. My jsme ve výchově trochu přísnější. Já sama jsem do jedenácti let měla režim, který mě naučil, že pravidla se respektují. Když tady v Praze špatně zaparkujete, dostanete pokutu, ale v Itálii nikdo nic nekontroluje. Nikdy se mi nestalo, že by mi policie dala dýchnout do balonku. Lidé někdy vypijí půlku restaurace a potom se vracejí autem domů. To bych nemohla. Chovám se stejně tady i tam, nedokázala bych přistoupit na to, že tady něco nesmím a tam ano.

    Říká se také, že italští muži jsou velcí mamánci.

    Italská tchyně je opravdu postrach každé manželky. Ano, můžete vidět jít rodinu, kde se dospělý chlap drží za ruku s maminkou a vedle jde jeho manželka. Čistě teoreticky by každá žena měla vypadat jako její tchyně a všechno dělat stejně. Já jsem měla obrovskou výhodu, protože moje tchyně neumí vůbec vařit. Já jsem se to po narození dětí naučila. Navíc krásně peru, žehlím a umím i svetry vyprat tak, že se nesrazí, což tchyně neuměla. Takže nás nemohl porovnávat. Navíc už od třinácti let žil bez mámy ve fotbalové college, v tom bylo jeho dospívání trochu nestandardní.

    Alena ŠeredováAlena ŠeredováAutor: Anka Kovačič

    Italská tchyně je opravdu postrach každé manželky. Teoreticky by měla dělat vše jako ona.

    Máte se svou bývalou tchyní, s babičkou svých synů, nějaký vztah?

    Vídáme se, jen když si předáváme děti. Bohužel. Je to trochu tím, že teď se vše točí kolem nové ženy a nového dítěte mého exmanžela.

    Hodně se mluví i píše o tom, že Italky a Italové dbají na styl, více si dávají záležet na svém vzhledu…

    Mnoho lidí si myslí, že aby člověk mohl mít styl, potřebuje peníze. Italové o sebe pečují, i když mají málo. Cestují, i když nemají moc peněz. Je mi líto, když někam přijedu a vidím tam babičky z celého světa, ale české babičky tam nejsou, protože český důchodce si to prostě nemůže dovolit, nemá-li našetřeno. V Evropské unii nás všechny cestování stojí přibližně stejně, ale příjmy jsou jiné. Svým rodičům dávám jako dárky k čemukoli, hlavně cestování.

    Na co se teď nejvíc těšíte?

    Na Vánoce! Letos budu Vánoce slavit v Itálii se svou českou rodinou. Zatím jsem každé Vánoce trávila s rodiči, dokonce i když jsem v Itálii rodila svého prvního syna, to bylo 28. prosince. Sotva se narodil, maminka za mnou vletěla do porodního sálu a první, co jsem jí řekla, bylo: „Mami, máš pro mě kapra s bramborovým salátem?“ To byla první věc, která mě napadla. A ona povídá: „Nechceš mi radši nejdřív ukázat vnoučka?“

    Příští rok oslavíte čtyřicáté narozeniny. Řešíte to nějak?

    Myslím, že čtyřicetiny člověk moc řešit nemusí. Naopak, těším se, protože možná budu poprvé v životě svoje narozeniny slavit. Jsem spokojenější, než jsem byla ve dvaceti. Ve dvaceti máte zbytečné problémy, které jsou pro vás v té době zásadní. Máte pocit, že se kvůli nim zboří svět. A pak člověk vyroste a dozraje. Takže teď už žádné hlouposti neřeším. Třeba mi příští rok v březnu bude do breku, ale to ještě nevím. Až do 20. března mi je pořád devětatřicet.

    Rozhovor vyšel v listopadovém čísle časopisu Moje psychologie
    Moje psychologie (listopad 2017)Moje psychologie (listopad 2017)Autor: Archiv Mojí psychologie

     

Jdi na homepageZpět na začátek
720p 480p 360p 240p
Další příběhy

Horoskopy