Móda podle La femme MiMi: Ženská, nadčasová a udržitelná dřív, než to začalo být trendy
„Matematika mi nejde, celý můj princip zero waste vlastně začal kvůli tomu, že jsem si neuměla spočítat, kolik látky potřebuji objednat na šaty,“ říká se smíchem návrhářka „MiMi” Nguyen Hoang Lan. Své kousky vždycky navrhovala s ohledem na odpovědný přístup, upcycling používala dávno před tím, než začal být trendy. Kousky z její dílny zajímavě mixují evropské nadčasové kousky s asijskými prvky. Začínala šít pro sebe, pak pro kamarádky, později něco začala prodávat v tržnici. Jaká byla její cesta mezi přední české značky?
Do České republiky jste přišla v roce 1993, když vám bylo patnáct. Do té doby jste vyrůstala ve Vietnamu. Co rozhodlo, že zde zůstanete?
Měla jsem přijet za maminkou, protože jsme se dlouho neviděly. Odjela, když mi byly čtyři. Původně to bylo jen na návštěvu, další plán byl jet za strýcem do Ameriky. Ale nějak se mi tu zalíbilo. Máma mi z České republiky posílala pohledy s Makovou panenkou, žvýkačky Pedro, oblečení od svých známých, co tu dostala, ve kterém mi ve Vietnamu bylo vedro, tak možná jsem to s ní měla tak spojené, že jsem si tu pak začala připadat víc jako doma.
Co jste udělala jako první, když jste se rozhodla tu zůstat?
Začala jsem se učit česky, historii Evropy a České republiky. Pak jsem se dostala na Fakultu sociálních věd, ale, přiznám se, vůbec jsem neřešila, co budu dělat. Jestli nakonec neodjedu za strýcem do té Ameriky. U toho jsem si pořád něco přešívala a pamatuju se, jak mi máma nadávala: Kéž bys tolik času věnovala učení, jako věnuješ oblečení.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený La Femme MiMi (@la_femme_mimi_prague), Led 1, 2020 v 8:10 PST
Oblečení jste měla ráda od dětství?
Oblečení mě vždycky bavilo, ale tady to také byla nutnost, protože mi tu bylo všechno velké. Chodila jsem po sekáčích, nakupovala v dětských odděleních a přešívala. A také jsem tu neměla zpočátku tolik přátel, takže jsem se musela nějak zabavit. Později na fakultě se začali přátelé ptát, kde jsem k tomu oblečení přišla a jestli bych nemohla ušít něco pro ně. To byli moji první klienti. A někteří jsou jimi i dodnes, zrovna nedávno jsem ušila své bývalé spolužačce svatební šaty.
Kde jste začala své věci prodávat?
Maminka měla tehdy v tržnici stánek s čaji a keramikou, tak mi tam vyčlenila místo na oblečení a co prodala, dala mi jako kapesné. Bylo to legrační, většina obchodníků z Vietnamu prodávala oblečení, alkohol a cigarety a pořád nám vysvětlovali, že na tomhle nevyděláme. Ale nějak se povedlo oblečení prodávat, pak i přes internet a později i v kamenném obchodě, který jsme měli dohromady s mámou a bratrem. A v roce 2007 jsem založila svoji značku.
Kdy jste si řekla, že jste návrhářka?
Asi v roce 2005, kdy mne oslovila Dana Brabcová, ředitelka Českých center. Nabídla mi prezentaci, která měla úspěch, pak jsem se ještě odvážila na Design blok a konečně pochopila, že si ta práce prostě vybrala mě. Že mám klientky, které čekají na nové věci a rády se vracejí.
Vracejí se doteď?
Ano, musím říct, že i když mám krám v centru Prahy a nakupují zde turisté, vždycky pro mě bylo nejdůležitější dělat oblečení pro Češky. Vždycky přemýšlím o tom, co české ženy rády nosí, jak se mění vkus, co je baví, jak se mění a jak se mění jejich život. I proto jsem často ráda v krámu, kde se s nimi setkávám. Nedá se říct, že jsme přímo kamarádky, ale pamatuji si, co si kupovaly třeba v minulých letech. Některé mi i posílají fotky v oblečení ode mne focené při nejrůznějších příležitostech. To mi dělá radost. Díky těmto stálým klientkám jsme mimochodem přežili i lockdown kvůli Covidu. Protože mé zákaznice se na novou kolekci těšily.
Co mají vaše klientky společného?
Určitě mají rády kousky, které mohou nosit dlouho. Mají rády kvalitu. Většina z nich podporuje princip udržitelnosti a odpovědného chování. A jsou to osobnosti, ať dělají cokoliv.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
....s ♥️ #lafemmemimi #dnesnosim #udrzitelnamoda #yeswecan
Příspěvek sdílený La Femme MiMi (@la_femme_mimi_prague), Čec 18, 2020 v 10:18 PDT
Kde se ve vás vzal princip zero waste?
Já jsem v tom vyrůstala. Babička i děda zažili ve Vietnamu několik válek, takže věděli, že každá věc se může hodit. A to učili i nás. Každá věc má svoji hodnotu a je důležité se o ni starat. Později jsem při přešívání opravdu šetřila každý kousek s tím, že se později může hodit. No a proto, že mi moc nejde matematika, jsem později moc neuměla vypočítat, kolik látky budu potřebovat na šaty. A tak mi buď chyběla, nebo přebývala a s tím jsem si také musela nějak kreativně poradit.
Vdala jste se za českého muže a máte dvě děti. Shodnete se na výchově?
Je vidět, že jsme každý vyrůstali v jiném prostředí. Ale vždycky se shodneme na tom, že chceme, aby z našich dětí vyrostli slušní lidé. A to je stejné ve všech kulturách. U nás fungují hodný a zlý policajt, ale tyhle role si s manželem střídáme. Doma mluvíme česky, nerozhodli jsme se pro bilingvní výchovu. Tak mne jen trochu mrzí, že děti tolik neumí vietnamsky. Za rodinou do Vietnamu jezdíme raději méně často, ale na delší dobu. Chci, aby děti poznaly své kořeny, zároveň jsem v letadle nešťastná, protože je to neekologické, takže hledám nějaký balanc. Ale nakonec nejlépe je nám na chalupě na Vysočině.
Doma jste tedy v Česku?
Ano, vím, že kdybych byla půl roku ve Vietnamu, bude se mi stýskat. Miluji například zdejší přírodu, je taková jednoduchá. Ve Vietnamu je často špína nebo bych v žádném případě nenechala spát děti jen tak venku, kvůli nebezpečným rostlinám nebo zvířatům. V české přírodě můžete kdykoliv vypnout a odpočívat.
Stíháte vůbec odpočívat?
Jestli se ptáte na to, kdy přestanu myslet na práci, tak skoro nikdy. Na procházkách nebo na zahradě často přemýšlím o tom, jak třeba došít nějaké šaty. Ale mám to ráda a baví mě to. Někdy je to samozřejmě stres a jsem vzteklá, když nemůžu přijít na důvod, proč něco nefunguje. Ale vždycky je důležité přijít na to, proč nejsem spokojená. Jedině tak se posunu dál. Naštěstí mám klientky, kterým to dokážu vysvětlit a které třeba pochopí, že není potřeba spěchat. Kvůli tomu jsem i přestala dělat kolekce na přehlídky.
Takže nejste návrhář, jehož práci řídí fashion weeky?
Jeden čas jsem to zkoušela, byla jsem na fashion weeku v Šanghaji, prezentovala ve Vídni a v Linzu, ale nefungovalo mi to. Byla jsem ve stresu a viděla na svých věcech spoustu chyb. Obdivuji každého, kdo to umí, ale moje cesta to není. Teď vymýšlím jednu kolekci ročně na jaro a léto, jednu na podzim a zimu a kousky dodělávám postupně. Až jsem s nimi spokojená.
Je něco, co byste zpětně v práci udělala jinak?
I když se něco nepovedlo, ničeho nelituji. Ani téhle zkušenosti s fashion weeky, ani svého pokusu otevřít obchod v Amsterodamu, což byl asi nejšílenější nápad, co jsem měla, stálo mě to hodně peněz, sil a slz. Ale každá chyba mi přinesla spoustu zkušeností a ukázala mi, kde je moje cesta.