Každý den potkáváme staré i nové tváře a přitom se nevyhneme tomu, abychom je hodnotili, škatulkovali a někdy i odsuzovali. Proč ostatní častěji kritizujeme, než chválíme? Je lidskou přirozeností vyzdvihovat v duchu a často i veřejně především negativní aspekty? A proč si vlastně pochvalu či slovo uznání několikrát promýšlíme, než jej vyřkneme?
Patnáct sekund, tak málo stačí, abychom si o druhém udělali v našem mozku první obrázek. Sexuální přitažlivosti to trvá jen zlomek sekundy. Efekt prvního dojmu je označován jako tendence vnímat dřívější informace silněji než informace pozdější. To, co zjistíme později, nám připadá méně podstatné a máme tendenci na to nahlížet ve světle dříve získaných informací.
TIP NA VIDEO: Je pro vztah důležitá tolerance?
Přemýšleli jste někdy o tom, jak na druhé působíte? Většina z nás předpokládá, že první dojem často určuje naše budoucí osobní i pracovní vztahy. I proto se, často nevědomky, snažíme na ostatní hned po setkání působit jako inteligentní, milí a krásní lidé. Chodíme světem s představou, že každý, s kým komunikujeme v práci, obchodě, nebo koho jen míjíme na ulici, si o nás něco myslí. A z pohledů lidí usuzujeme, jestli jsme prošli pomyslným sítem jejich měřítek úspěchu a subjektivního hodnocení krásy a ošklivosti.
Napadlo vás ale někdy, že vaše posuzování ostatních je často přesně takové, jaké byste odsoudili u těch, kteří hodnotí vás? Jak často se přistihnete, že si v autobuse o cizích lidech pomyslíte, že mají ošklivý účes nebo boty, usoudíte, kdo by potřeboval zhubnout, změnit kabelku, aby se lépe hodila k outfitu, nebo manžela, protože muž s postavou fitness trenéra se přece nehodí k malé baculaté ženě? Pokud jste se teď zarazili, nejspíš pomyslíte i na to, jak dalece můžeme ovlivnit své soudy o ostatních a proč se zamyslet nad tím, zda naše hlava není až příliš negativní ve vztahu k lidem a situacím, které to nevyžadují. Většinou totiž jen zbytečně zabředáváme do vláken myšlenek zcela mylně spojovaných s ostatními, i když se ve své podstatě týkají nás.
Lidé často soudí ostatní mnohem přísněji, než si zaslouží. Výzkumy naznačují, že naše chování může být založeno na stereotypech, touze ospravedlnit vlastní chování nebo vidět svět jako spravedlivější, než ve skutečnosti je. Když někdo prožívá těžké chvíle spojené se vztahy či zdravím, naše reakce jsou zaměřené spíše na hledání chyb než na podporu a pomoc. Leckdy jdeme nad rámec toho, co je spravedlivé a oprávněné. Předpokládáme, že obezita je vždy způsobena nezdravým životním stylem a leností, finanční potíže nesprávným a nerozvážným zacházením s penězi, problémy ve vztazích špatným výběrem partnera, případně jeho hrozným charakterem.
Podle psychologických výzkumů máme tendenci předpokládat, že chování lidí odráží jejich trvalé osobnostní rysy, aniž bychom vždy přikládali dostatečnou váhu vnějším faktorům. Můžeme si například myslet, že neurvalá prodavačka je zlá frustrovaná osoba, ale nedochází nám, že existuje možnost, že jsme ji jen zastihli ve špatný den, protože musí řešit finanční manko, nedodané zboží nebo nemocné dítě. Svůj úsudek zakládáme na omezených informacích, které jsme pozorovali pouze v konkrétním časovém úseku.
Dalším důvodem, proč bychom neměli tak lehce soudit ostatní, je, že se mnohdy automaticky opíráme o negativní stereotypy. Taková interpretace může vést k mnohem tvrdším úsudkům, než si kritizovaný člověk zaslouží. Hodně vypovídající je výzkum, v němž účastníci sledovali video dívky, která absolvovala akademický test. S některými oblastmi bojovala, v jiných vynikala. Jedné skupině účastníků studie bylo řečeno, že dívka pochází z prostředí s nižšími příjmy, a právě ta v ní spíše viděla žačku s horšími akademickými schopnostmi než skupina počítající s tím, že pochází z bohatšího prostředí. Výzkumníci usoudili, že negativní stereotypy o nízkém socioekonomickém statusu vedly účastníky k selektivnímu vyhodnocování informací z videa, přičemž se zaměřovali na ty negativní a zanedbávali pozitivní.
Obzvláštní obezřetnost je namístě při souzení někoho, komu jsme nějakým způsobem ublížili. Často se k druhým zachováme i podle toho, jak jsme to již udělali v minulosti. Výzkum kognitivní disonance naznačuje, že nemáme rádi, když je naše chování v rozporu s našimi postoji. Ale místo toho, abychom tento rozpor napravili změnou svého přístupu například tím, že budeme laskavější, mnohem ochotněji děláme mentální přemety a tím vlastní chování racionalizujeme. Jednoduše řečeno, pokud jsme někomu ublížili, cítíme se lépe, když sami sebe přesvědčíme, že si to nějak zasloužil.
A tak to v naší hlavě pokračuje. Ačkoli nejsme zodpovědní za cizí neštěstí, můžeme se přistihnout, že se ho snažíme ospravedlnit. Když vidíme lidi trpět způsobem, který si zjevně nezaslouží, ohrožuje to naši touhu věřit, že dobré věci se dějí dobrým lidem a špatné věci zlým lidem. Takové přesvědčení pak může vést k tomu, že se na oběti budeme dívat jako na ty, kteří si za to mohou tak trochu sami. Proto naprosto nesmyslně řešíme, jak byla oblečená oběť znásilnění anebo jestli člověk s nadváhou jí jen saláty. Je-li oběť vnímána jako alespoň částečně vinná, pak je svět v našich očích stále dobré a spravedlivé místo a realita nás méně zraňuje.
Všechny tyto procesy se odehrávají převážně mimo naše vědomí. Je ale dobré si občas připomenout, co se při hodnocení druhých v našem mozku děje. To nám pomůže nevědomé procesy zaregistrovat a pokusit se jim čelit. Ať už v situacích, kdy se dějí, nebo později, kdy vlastní chování analyzujeme, verifikujeme a často i ospravedlňujeme. Vyžaduje to ovšem jednu důležitou věc: velkou míru pokory. Rádi se přece vidíme jako vědomí, racionální a nesoudící lidé. Je ale pravděpodobné, že takoví skutečně budeme až tehdy, kdy si sklon k chybnému úsudku uvědomíme a zachováme si otevřenou mysl. Jinak riskujeme, že jen znásobíme utrpení ostatních.
Článek vyšel v červencovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální i archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.
