Společenská diskuze o sexualizovaném násilí neprobíhá vždy na úrovni a některé argumenty, které v ní zaznívají, jsou vyloženě stupidní. Často svádějí k emotivní reakci, ještě lepší ale je vyrukovat s ledovým klidem, fakty, správnou terminologií a výsledky odborných výzkumů. Ne vždy to chce protistrana poslouchat, ale cítíte-li v debatě racionální potenciál, směle do toho, je to důležité! Pojďme si v rámci Mezinárodního dne proti násilí na ženách připomenout nejhloupější řeči a mýty spojené se sexualizovaným násilím – a k nim rovnou i vysvětlení, proč jsou tak hloupé.
„Proč to nešla (hned) nahlásit?“
„Jestli jí to tak ublížilo, proč se ozvala až teď? Určitě to tehdy chtěla, ale teď se za to stydí, a tak tvrdí, že to bylo znásilnění. Chce akorát pozornost a je jí jedno, že tím obviněním chlapovi zničí život.“
Jak to asi vypadá v hlavě lidí, podle kterých je nálepka znásilněné něco skvělého, čili si to někdo s chutí klidně i vymyslí? Podle Amnesty International je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění, policii je ohlášeno jenom asi 600 případů (je potřeba dodat, že v posledních několika letech se počet nahlášených případů zvyšuje, podle odborníků je to ale stále pouze zlomek skutečného počtu). Zhruba 6–10 % z ohlášených případů sexuálního násilí a obtěžování se ukáže jako falešných.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na díl pořadu Dělníci chtíče, který se věnoval problematice sexuálního zneužívání dětí
Existuje několik důvodů, proč oběti sexualizovaného násilí napadení nehlásí. Patří mezi ně strach z ostudy, nejistota, zda to bylo „skutečné“ znásilnění, sekundární viktimizace, stres ze soudního řízení i jeho nejistého výsledku. „Vyšetřovací proces znásilnění je martyrium. Nikdo, kdo si jím prošel, si nemůže myslet, že by to někdo podstupoval z legrace nebo na základě výmyslu,“ říká ředitelka Centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem Jitka Poláková. Roli v tom, zda oběť znásilnění ohlásí, nebo ne, často hraje také ekonomická závislost na pachateli, případně manipulace a psychický teror z jeho strany; 3/4 znásilnění páchají lidé, které oběť znala, 1/4 jsou partneři nebo expartneři.
„Proč se nebránila?“
Množství těch, kteří jsou přesvědčení, že by se v nečekané krizové situaci, kdy je ohrožuje někdo fyzicky větší, silnější, připravený, třeba i ozbrojený, proměnili v superhrdiny, kteří násilníka hravě zpacifikují, a ještě jej promptně odtáhnou za flígr na nejbližší policejní stanici, je opravdu úctyhodný. Diskuze v této rovině nepočítá s faktem, že většina obětí znásilnění pachatele zná. Může to být kolega, manžel, partner, kamarád, sourozenec, otec, strýček. V takové situaci místo klasických reakcí na stres, kterými jsou boj nebo útěk, přichází šok, nepříjemné překvapení, zatuhnutí.
Řada obětí sexualizovaného násilí si navíc v momentě činu neuvědomuje, že se jedná o znásilnění (to platí například u těch, kteří se sexem nemají žádnou nebo jen malou vlastní zkušenost, tedy u dětí a dospívajících). Některé oběti tuto zkušenost téměř okamžitě vytěsní a znovu si ji uvědomují klidně až po mnoha letech – například v rámci terapie, při níž řeší problémy vycházející z potlačeného traumatu.
„Mužům se to ale děje taky!“
Ano, děje. Centrum proFem před několika měsíci provedlo výzkum zaměřující se na zkušenost obyvatel ČR se sexuálním násilím a sexuálním obtěžováním. Vzorek se skládal z tisíce respondentů – 512 žen a 488 mužů – starších 18 let. Z výsledků vyplývá, že s minimálně jednou formou sexuálního násilí nebo sexuálního obtěžování se setkalo 54,5 % žen, čili více než každá druhá. S minimálně jednou formou sexuálního násilí nebo sexuálního obtěžování se pak setkalo 22,3 % mužů, což je přibližně každý čtvrtý.
A právě proto je fajn si uvědomit, že v diskuzi o sexualizovaném násilí opravdu není třeba se podobnými argumenty pomyslně přetahovat. Řešit, proč k sexualizovanému násilí dochází, jak mu předcházet a jak ho důrazněji trestat, to není žádné ženské téma nebo ženský boj, a už vůbec ne ženský boj proti mužům. Je to celospolečenská záležitost, která se týká nás všech. A důležité jsou v ní především termíny oběť a násilník.
„Ve vztahu to není znásilnění, sex je manželská povinnost.“
Myšlenka, která patří do sedmnáctého století a v tom jednadvacátém opravdu nemá co dělat. Explicitní povinnost mít s protějškem sex, se souhlasem či bez souhlasu jednoho z partnerů, není součástí církevních manželských slibů ani tuzemské právní definice manželského svazku. Ta zní: manželství je trvalý svazek muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.
„90 % žen o znásilnění fantazíruje!“
Fantazie není skutečnost. Fantazie má člověk do značné míry pod kontrolou, oddává se jim podle své vůle a podle vlastních představ, když na to má zrovna chuť. Nikdo ho k nim nenutí, nevynucuje si je na něm.
„Když říká ne, tak myslí ano.“
Ve skutečnosti je to tak, že slova mají dané významy. Když někdo říká ano, myslí ano, když někdo říká ne, myslí ne. A když někdo říká větu „Když říká ne, myslí ano“, je to velmi pravděpodobně násilník.
„Pokud to, co popisujete, je znásilnění, tak jsem taky násilník.“
Ano, přesně tak. Jakákoliv sexuální aktivita, kterou provádí jeden člověk bez souhlasu na druhém člověku, je znásilnění. V České republice bohužel ne z právního hlediska: u nás se znásilněním rozumí čin, kdy pachatel donutí oběť násilím, pod pohrůžkou násilí nebo pod pohrůžkou jiné těžké újmy k pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti oběti. V některých západních státech je ovšem znásilnění právně definováno právě absencí souhlasu. O tuto redefinici se u nás dlouhodobě snaží spolek Konsent ve spolupráci s Amnesty International.
„Nepodporuji sexuální násilí, ale musíme si připustit, že hlavně je potřeba chovat se preventivně opatrně.“
Kulantnější argument z kategorie Co si myslela;„Co čekala, když s ním šla sama domů / do jiné místnosti / ležela vedle něj v posteli?“ „Co čekala, když se oblékla / nalíčila / chovala takhle? Nemá provokovat.“ „Tak neměla chodit ven / dát si ani kapku alkoholu / nechat se doprovodit kamarádem.“
Když někdo tímto způsobem mluví o prevenci sexualizovaného násilí, myslí tím, že je potřeba vychovávat ženy tak, aby se chovaly obezřetně, protože příkladným chováním mohou znásilnění předejít, ale už není potřeba vychovávat muže k tomu, aby neznásilňovali. Je to ukázkový, i když trochu zamaskovaný victim blaming vycházející z mýtu o pravém znásilnění, který předpokládá, že slušná žena nemůže být znásilněna.
Důvod, proč je diskuze o sexuálním násilí dnes tak důležitá, je víra, že i díky tomu v budoucnu – a bavíme se o generaci našich dětí, spíše našich vnoučat – proběhne systémová změna, která upozadí ve společnosti nyní převládající, typicky patriarchální hodnoty, tedy agresivitu, soutěživost, dravost, a naopak bude klást větší důraz na hodnoty matriarchální – empatii a citlivost – tak, aby misky pomyslných vah byly ve větší rovnováze. V takovém prostředí pak bude možné vychovávat jedince, kteří nebudou mít potřebu řešit si vlastní problémy mocenským aktem znásilnění. Protože nic jiného znásilnění není. A že je „chlap od přírody lovec, kterého žene pudová touha se rozmnožovat“? Muž, jenž měsíce dobývá kamarádku, která jej odmítá, a pak ji znásilní na večírku, kde se žena opije a „odpadne“, ten se nechce rozmnožovat. Chce si něco dokázat a využívá příležitosti, kdy je druhá strana v oslabení.
Lidé, kteří nevidí problém na straně násilníka, ale na straně oběti – ti, kteří chápou znásilnění jako přímý důsledek určitého typu chování oběti – zpravidla o tuto systémovou změnu nestojí, protože jim ten současný svět vnitřně vyhovuje. Nemají zájem o budování něčeho lepšího, ať už ze smířenosti, nebo z pohodlnosti. Proč něco měnit, když je jednodušší dál ženám odmalička vtloukat, že muži jsou neovladatelná zvířata a že se ženy musí chovat tak a tak, oblékat se tak a tak, tvářit se tak a tak, aby se jim nic nestalo?
Je zajímavé vnímat, že se k tomuto prohlášení často přiklánějí nejen muži, ale i ženy. Paradoxní? Nikoliv. Vysvětlení hledejme v internalizované misogynii. To je jev, kdy ženy opakovaně narážející na společenská přesvědčení snižující hodnotu žen tato přesvědčení nakonec přijmou za vlastní a uplatňují je na sebe i na ostatní ženy. Pak ani ony nemají na změně systému zájem, jelikož jsou jeho opěrnou součástí.
