Školní rok je opět v plném proudu a módní styl ve stylu back to school nosí i ti, kteří už dřevěné lavice dávno opustili. Protože je to baví a protože můžou. Ti, co jsou stále ve škole, se také chtějí oblékat po svém, někdy ale narazí na tvrdý odpor učitelů. Zarážející na tom je, že se to děje úplně ve stejném duchu jako před dvaceti nebo i více lety – tedy formou urážek, opovržení a překračování osobní zóny.
Bylo úterý 19. září, když kolegyni v práci zazvonil telefon. Z čím dál naštvanějšího hlasu bylo brzy poznat, že se něco děje. „No to si děláš srandu?“ zopakovala několikrát a naše zvědavost stoupala. Volala jí dcera, říkejme jí třeba Eliška, třináctiletá žačka základní školy. Mimochodem, kdybyste si měli vizualizovat typickou osmačku, museli byste si ji zákonitě představit v tom, co dívky v tomto věku aktuálně nosí nejvíc – široké kalhoty spadlé na boky, cropped topy a přes to mikinu. Jde o nepsanou školní uniformu na školách, kde žádný předepsaný oděv neexistuje. Hadříky, kterých jsou plné rychlé řetězce a které nacházejí inspiraci na sociálních sítích, u mladých celebrit i na přehlídkových molech. A paradoxně i oblečení, které jsme my sami nosili před dvaceti lety, tedy na přelomu tisíciletí, odkud se tahle móda vrací.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když na vás padne úzkost?
Ale zpět k Elišce. Ten den měla přesně v tomto duchu na sobě body a k tomu ony široké kalhoty, její kamarádka cropped top a rovněž baggy nohavice. Nelíbilo se to ani třídní, ani paní asistentce – obě svorně poznamenaly, že holkám oversize kalhoty brzy spadnou. Ty je ujistily, že rozhodně ne, kalhoty v pohodě drží přes boky. Potud to mohl být normální školní den. Jenže když holky vyšly na chodbu, nedalo to asistentce, přiskočila k Elišce a kalhoty se jí pokusila stáhnout, aby dokázala, že má pravdu. Šokovaná dívka posléze volala své matce, která rovněž nevycházela z naštvaného údivu. „Jak si vůbec může dovolit na ni sáhnout?” Následně však začala přemýšlet, co mohlo být na outfitu dcery tak pobuřujícího. „Vždyť takhle se to nosí, navíc měla body, takže jí ani nekoukalo břicho. Na tom přece není nic hrozného?!“ ujišťovala se.
Ubezpečila jsem ji, že není. Sama mám dceru v páté třídě a rozhodně na tomto způsobu oblékání nevidím nic neslušného či pokleslého, naopak to podporuji a sama jí takové oblečení někdy do školy vybírám. Pro děti je totiž (podobně jako pro nás dospělé) nesmírně důležité někam patřit – a skrze oblečení se identifikují nejsnáze. I to je ostatně důvodem, proč jsou na některých školách zavedené uniformy, díky nim se eliminuje nejen fakt, že někdo si může dovolit utrácet na oblečení víc a někdo méně, ale současně se posiluje pocit jednoty v rámci celé školy.
Upřímně ale nevím, jestli bych chtěla studium v uniformě zažít, na to módu příliš miluji. Sama jsem ve věku Elišky nosila krátké batikované šaty nebo tenisky na tučné květinové platformě. Nikdo nic nenamítal, hodně nepříjemného jsem si ovšem vyslechla ohledně make-upu, který jsem používala od třinácti. Vzpomínám si, že jsem ho nebojácně nosila na všechny hodiny vyjma chemie. Tam totiž hrozilo, že mě učitelka odvede k umyvadlu a vlastnoručně mi „ten humus“ z obličeje vydrhne.
Koleduješ si o znásilnění
Když jsem otevřela téma nevhodného oblékání ve školách, respektive nevhodných poznámek učitelů, bylo to právě líčení, které se ukázalo být ještě větším trnem v oku. Na jednu takovou výživnou hlášku na konto svého tehdejšího vzhledu vzpomíná kolegyně Kateřina: „Když jsem chodila na gympl, bylo to myslím ve třeťáku, tak jsem nosila hodně výrazné, takové černočervené líčení očí, na které jsem používala i máminu konturku, protože jsem poslouchala emo a punk. Měli jsme mladého tělocvikáře – zapáleného sportovce. Byl gay, což jsme zjistili až zpětně, ale tušili jsme to, nicméně bylo vidět, že preferuje spíše holky ve stylu barbie nebo běžné, hezky upravené, které rády sportují. A nás, co jsme byly takzvaně rebelky, úplně nemusel. A když jednou bylo pololetní hodnocení, tak mi řekl, že mi dá trojku, ale že kdyby měl hodnotit můj vzhled, tak by mě nechal propadnout. Já jsem si to sice nijak nebrala, ale dodnes si pamatuju, že mě překvapilo, s jakým opovržením to pronesl.“
Další takovou zkušenost zažila v osmé třídě na základní škole, když si Kateřinu a další dvě dívky kvůli výraznému make-upu zavolala do kanceláře nová ředitelka. „Ona měla velkou velkou zálibu v tom, že lidi chladně zastrašovala. Nám začala doslova vyčítat, že jsme zmalované jako děvky – podotýkám, že tohle řekla holkám v osmé a deváté třídě – a současně naznačila, že si takhle koledujeme o různé věci, jestli si rozumíme – takhle to pronesla. Nevím, jestli tím tehdy myslela, že si koledujeme o to, že nás nikdo nezaměstná, nebo o znásilnění. Každopádně jsme celou dobu mlčely, a když jsme pak vyšly na chodbu, dostaly jsme záchvat smíchu. Ostatně na tom byla postavená i naše image – že je nám u zadku, co si myslí nějaká ředitelka. Kdyby si mě tam ale tehdy zavolala samotnou, tak by to na mně bezpochyby zanechalo stopy,“ míní Kateřina.
Odezvu mělo tohle téma i u nás na Instagramu Ženy.cz, kde jsme se zeptali, co nejhoršího vám o vašem vzhledu řekli učitelé ve škole. Primárně vybírám z reakcí, které zmiňovaly oblečení či make-up, byť řady čtenářek se dotkly i poznámky na postavu.
„Mně učitelka řekla, že jsem úplně zmalovaná a že co budu nosit na SŠ.“
„Pamatuju si na základce, jak jedna učitelka kritizovala holky obecně za to, jak se malují, lakují si nehty atd.”
„Že bych neměla nosit žádný výstřihy a malovat se, že se nemůžu divit potom, až mě někdo znásilní...”
Zarážející na tom samozřejmě je, jakým způsobem vyučující tohle sdělují. Bez kapky empatie, respektu či porozumění k tomu, proč se starší děti na základce či studenti na středních školách touží takto oblékat – třeba že se snaží přiblížit svým hudebním či seriálovým vzorům nebo si zkrátka ve stylu fake it till you make it připadat trochu nezávisle a dospěle. Navíc v duchu sekundární viktimizace, kdy se dívkám už ve školním věku preventivně vnucuje, že za případné znásilnění si budou moct samy.
Naše generace možná doufala, že současných dětí se už tyto zraňující a dehonestující poznámky týkat nebudou, nicméně případ Elišky z úvodu článku ukazuje, že se to stále občas dít může. A to i přesto, že učitelé nemají do oblečení a obecně do vzhledu dětem mluvit, jak se pro oborový magazín Eduzin vyjádřila vysokoškolská pedagožka Helena Zitková, která provozuje web Co nevíte o škole. „I Česká školní inspekce, kde jsem se na toto ptala, mi potvrdila, že škola nebo jednotliví učitelé nejsou arbitři toho, co je a není vhodné oblečení do školy. Navíc v době, kdy se v teplácích a kulichu ukazuje venku kdejaká celebrita,“ potvrzuje.
Na závěr je potřeba říct, že pravdu samozřejmě měla Eliška – kalhoty naštěstí držely na bocích jako přibité. A jak znám svou dceru, s padajícími by do školy ani nešla. Tak moc by se bála posměchu, kdyby se jí sesunuly ke kotníkům nebo vykouklo, co nemá. Děti velmi dobře vědí, jak se ve svém oblečení cítí nebo proč mají potřebu se líčit, a rozhodně nepotřebují, abychom to komentovali nebo to za ně dokonce testovali my. Co se osvědčí, to se zkrátka nosí. A platí to i ob generace – i nám kdysi z bokovek lezla tanga a nohavicemi jsme vymetli kdejakou louži, matky šílely a nám to nevadilo. Škoda jen, že se s módními trendy vrací i ta hloupá potřeba komentovat něčí vzhled.
