Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Mluvit o všem a kdykoliv. Co chci opravdu předat svému synovi?

Štěpán už začíná projevovat svoji osobnost: otáčí se za svým jménem, leká se, občas je náladový bez zjevného důvodu stejně jako já a občas se dlouhé minuty bezdůvodně směje stejně jako maminka. A čím víc se začíná projevovat jako člověk plný nálad, pocitů a nápadů, tím víc myslím na to, co bych mu opravdu chtěl předat.

Někde jsem slyšel, že když chcete vychovávat svoje dítě úplně jinak, než vychovávali rodiče vás, není to dobré znamení: nejen pro vaše rodiče, ale ani pro vás, a už vůbec ne pro vaše dítě. A já tohle naštěstí dělat nechci. S rodiči mám pořád dobrý vztah, rád s nimi trávím čas i v dospělosti (někde jinde jsem zase slyšel, že tohle je prý největší úspěch, kterého může rodič dosáhnout) a jsem přesvědčený o tom, že mě vychovali dobře. Ať už to znamená cokoliv. 

TIP NA VIDEO: Vše, co potřebujete vědět o rodičovském příspěvku

Video placeholde

S jedinou věcí mám ale celoživotní problém. A je to taky jediná věc, kterou bych ve své výchově chtěl udělat jinak: vytknul jsem si za cíl přerušit rodovou linii zamračených a nemluvných mužů, kteří se s nikým zásadně nedělí o svoje pocity a domnívají se, že si všechno nejdřív musí vyřešit sami v sobě, bez cizí pomoci. Takhle si matně pamatuju svého dědečka. A i můj otec mi od dětství vštěpoval, že mluvit se má jenom tehdy, když má člověk opravdu co říct a že není nutné probírat svoje pocity a psychické stavy. Rozhodně ne na veřejnosti, ale ani v rodině. 

Trochu téhle málomluvné náladovosti jsem si do svého života přinesl taky, samozřejmě. Asi se není čemu divit. Ale uvědomuju si, že je to problém. A chtěl bych, aby můj syn vyrůstal v rodině, kde se o věcech mluví. I o nepříjemných věcech. Tedy především o nepříjemných věcech, protože ty jsou nakonec často nejdůležitější. 

Formulovat svoje emoce, umět vnímat emoce toho druhého a oba tyhle zdroje pak v dialogu spojit tak, aby to přineslo nějaký výsledek a trochu zlepšilo každodenní život, to je podle mě jedna z nejdůležitějších dovedností každého člověka. A já jsem v dosavadním životě až příliš často narážel na to, že se mi to nedařilo.

Nechci samozřejmě tvrdit, že za to může jenom výchova – a i kdyby to tak bylo, už jsem měl dost času na to, abych s tím sám něco udělal a naučil se komunikovat jako dospělý člověk, bez vytáček, jasnými slovy a srozumitelně i o věcech, které často srozumitelné nejsou.

Ale během toho, co jsem se tohle učil, jsem udělal spoustu chyb, ublížil několika lidem a pár vztahů kvůli své neschopnosti mluvit o vlastních pocitech zakončil jinak, než by si asi zasloužily. A moc bych si přál, aby tohle Štěpán nemusel řešit tak pozdě, jako to řeším já. Aby se nám třem povedlo vytvořit takovou rodinnou atmosféru, ve které bude každodenně možné mluvit o všem, co nás trápí, co by se dalo změnit a co by se sice změnit nedalo, ale mělo by se to aspoň zmínit. 

A bude to potřeba brzo. Když posloucháme, jaké zvuky Štěpán vydává a jak divoce ze sebe začíná vyrážet slabiky, bude možná mluvit daleko dřív, než si myslíme.