Věří v církev, která dopřává člověku důstojnosti, neposuzuje ho a přeje mu lásku Boží i lidskou. Farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká proráží pomyslné zdi, protože si je jistá, že z lásky by se neměl nikdo zpovídat.
Nedávno jste vydala knihu Zpověď farářky, ve které rozebíráte spoustu témat, včetně celibátu, předmanželského sexu, vztahů mezi lidmi stejného pohlaví. Je pro vás něco tabu? A mělo by být v církvi něco tabu?
Pokud je tabu myšleno jako zákaz o něčem mluvit, tak rozhodně ne. Ostatně ve zpovědnicích nakonec občas zaznívají i věci, které dokonce přesáhly meze zákona, a zůstávají dál tajemstvím, pokud tedy nejde o specifický případ trestného činu, kde mám povinnost to oznámit.
Myslím si, že by církev neměla zavírat oči před žádným tématem. Nemůžeme předstírat, že některé věci neexistují a nedějí se. Zároveň ale církev není zakázková výroba plnící klientská přání. Důležité je porozumění, edukace všech zúčastněných, potom můžeme dialog posouvat dál.
Zpověď farářky je vaše třetí kniha v pořadí...
Ano, mojí první knížkou byl Deník farářky. To pro mě byla taková plavba výletní lodí, trošku si v ní z některých věcí dělám legraci, ukazuji, jak široká oblast to vlastně je, být ve službě. Pak vyšel můj komentář k Písni písní, který už jsem psala s vědomím, že jednou vydám Zpověď farářky, ve které jsem plánovala sdílet svůj osobní příběh, učinit coming out.
Když se pak přiblížil termín odevzdání této knihy, tak mě jímala hrůza a panika. Zažívala jsem stavy ode zdi ke zdi. Jeden den jsem byla přesvědčená, že bez toho kniha nemůže vyjít, chvíli nato, že tahle intimní informace v ní přece za žádnou cenu být nemůže. V hlavě mi běželo, že přece nejsem blázen, abych se takhle vydávala s kůží na trh, proč bych to dělala.
Proč jste to nakonec udělala?
Největší hnací silou pro mě nakonec paradoxně byl právě strach a úzkost. Říkala jsem si, že pokud mám ve svých sedmatřiceti letech takovou hrůzu z toho říct něco, co považuji za integrální součást mě samotné a co mě nakonec činí šťastnou, tak tu pravděpodobně bude řada dalších lidí, kteří řeší něco podobného. A mají obavu o své vztahové orientaci v sepětí s vírou mluvit. Nebo cítí potřebu se jakkoli obhajovat.
Desítky mladých lidí se mi ve zpovědnici svěřovaly s dlouhými tichými pauzami a ve mně všechno křičelo: „Ale ty se nemusíš zpovídat z toho, že někoho miluješ! To přece není věc ke zpovědi!“ Naše společnost sice na první pohled vypadá jako tolerantní a respektující, ale když se vás to týká, tak vidíte, kolik je tu překážek, co všechno musíte řešit, jak moc zažíváte tzv. menšinový stres. Tohle všechno jsem mohla shodit ze zad a pocítila jsem úlevu. A také je zajímavé vidět, co vyřčená pravda způsobí ve vztazích, ať už pracovních, nebo osobních.
Změnily se?
Některé se vyčistily, ujasnily a já jsem za to nesmírně vděčná. Jde hlavně o vztahy s mými nejbližšími kolegy, s lidmi, kteří mě ve službě vychovávali a doprovázeli. Jedna kolegyně, která by věkem mohla být mojí babičkou, mi napsala asi nejkrásnější dopis mého života, a přitom já jsem se jí to léta bála říct. Pokaždé, když mi přála hodného manžela a děti, jsem jí nebyla schopna ani naznačit, že věci jsou úplně jinak. Ale zároveň mi lidé, kteří mě nikdy osobně nepotkali ani nezažili ve službě, píšou šílené, násilné, vyhrožující, manipulativní maily. Když vám jich přijde pár, tak to neřešíte. Když jich ale přibylo, začalo to ve mně hlodat.
Jsem v realitě i ve víře myslím pevně zakotvená, ale najednou jsem si říkala: Co když na tom vlastně něco je? Co když jdu špatnou cestou? A zase mě ten strach, vyděšení a hrůza vedly k tomu, abych si uvědomila, že už to stačilo. Doba upalování čarodějnic je dávno za námi. Měla jsem dlouho tendence doufat, že autoři takových drsných zpráv myslí na dobro církve a mě samotné, ale ve vzkazech, ať shořím v pekle, se těžko nachází cokoli smysluplného i pozitivního. V žádném z těch mailů nebyla touha vést dialog, rovnou přišel rozsudek. Ale nikdo z nás nemá patent na pravdu, a nemají ho ani církve.
Celý rozhovor s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou najdete v novém čísle časopisu Moje psychologie, který najdete na stáncích nebo na iKiosek.cz.
