Umění být sama: Proč je dobré naslouchat svému vnitřnímu hlasu?
Přestaňme se bát času stráveného o samotě. Právě díky němu můžeme lépe naslouchat samy sobě a nakonec najít i kvalitnější vztahy s druhými.
Lidí, kteří žijí sami, stále přibývá: v roce 2017 žilo v jednočlenných domácnostech 30,8 procenta Čechů. A přece je pro nás představa samotářského života zcela nesamozřejmá, zčásti nás fascinuje, zčásti nás děsí. Osobní svobody a jedinečnosti si ceníme nade vše, zároveň ale každého, kdo se vydělí z davu a naplno jich využívá, považujeme za outsidera. „Žijeme ve společnosti, která sebevědomí a sebelásku považuje za jednu z nejvyšších hodnot. A přece odmítáme trávit intimní čas s touto obdivuhodnou a žádoucí bytostí – se sebou,“ píše britská spisovatelka Sara Maitland ve své knize How to Be Alone (Jak být sám).
Klišé podivínské staré panny
Je to zajímavý rozpor. Na jednu stranu obdivujeme umělce, filozofy, vědce či cestovatelské dobrodruhy, kteří svůj dlouhý čas strávený o samotě dokázali proměnit v umělecká díla a velkolepé objevy. Na druhou stranu – ve všedním životě samota vzbuzuje rozpaky a soucit. Zejména single ženy jsou často přesvědčovány, že si jenom namlouvají, že jim jejich stav vyhovuje, a že jednou budou litovat. V horším případě se klade rovnítko mezi single život a narcismus a sobectví.
Je zajímavé, jak se během staletí proměnil význam anglického slova „spinster“, stará panna. Ve středověku označovalo přadlenu, ženu, která uměla dobře příst. Přeneseně se jím pak označovala žena, která měla vlastní řemeslo, a tudíž byla finančně nezávislá, takže do manželství mohla vstoupit z vlastní vůle, nikoli z ekonomické nutnosti. Dnes je „spinster“, stejně jako česká „stará panna“, výraz jednoznačně pejorativní, označuje ženu, kterou nikdo nechtěl, zbyla na ocet, pravděpodobně bude zatrpklá a podivínská, možná i bláznivá a trochu děsivá. Ano, samotáři vzbuzují vedle soucitu také strach. Strach z odlišnosti, z toho, že by se to mohlo stát i nám, že i my bychom mohli vypadnout ze záchranné sítě, protože naše vlastní vztahy, rodinná pouta a přátelské vazby možná nejsou tak pevné, jak si myslíme.
Na druhou stranu nás samotářský život něčím poutá a okouzluje, o čemž svědčí i obrovský úspěch dva roky staré knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Jeho rozhovory se současnými šumavskými samotáři, žijícími v horských chalupách, maringotkách a lesních chýších, se doposud dočkaly pěti vydání a také pokračování pod názvem Jako v nebi, jenže jinak.
Statisíce oken a cizí lidé za nimi
Většina z nás se ale pokouší před samotou zabezpečit: manželstvím, rodičovstvím, pěstováním nejrůznějších kontaktů, rozhazováním sítí na Facebooku. Ale ne vždycky to funguje. Manželství ani jiné zaškrtnuté kolonky společenského statusu před osamělostí nechrání. Nikdy v životě jsem se necítila tak osamělá jako večer před televizí s manželem, který na mě několik hodin nepromluvil ani slovo, nebo na večírku, kde jsem se nedokázala zapojit do zasvěcených debat o kvalitě sjezdovek v Alpách, či na společenských akcích, kde jsem nedokázala naskočit na vlnu organizovaného veselí.
Mezi samotou a osamělostí je totiž zcela zásadní rozdíl. Zatímco samota může být naší volbou, osamělost nás přepadá bez našeho svolení, ať jsme sami, nebo mezi lidmi, a podle vědeckých výzkumů je zdraví podobně škodlivá, jako bychom vykouřili patnáct cigaret denně.
TIP NA VIDEO: Meditace, jóga, sauna... aneb jak se lépe ponořit do sebe
Spisovatelka Olivia Laing v knize The Lonely City (Osamělé město) popsala svůj prožitek osamění v New Yorku, kam se přestěhovala po třicítce, poté, co zkrachoval její milostný vztah. „Představte si, že stojíte večer u okna v šestém nebo v sedmnáctém nebo třiačtyřicátém patře. Město se vám jeví jako skládačka buněk, statisíce oken, některá tmavá, jiná zalitá světlem. Za okny vidíte cizí lidi, ale nemůžete s nimi navázat kontakt. Tahle podivná kombinace blízkosti a nedostupnosti vyvolá i v hodně společenském člověku zachvění osamělosti.“
Přítomnost tolika cizích lidí a zároveň absence jakýchkoli sociálních vazeb vyvolala v Olivii Laing silný pocit osamělosti a vyčlenění, který překonávala mimo jiné pomocí umění: začala zkoumat díla newyorských výtvarníků, pro něž právě osamělost byla velkým životním i uměleckým tématem, například Edwarda Hoppera či Andyho Warhola. Postupně dospěla k názoru, že s osamělostí je potřeba pracovat nejdříve uvnitř sebe: „Nevěřím, že lékem na osamělost je někoho si najít. Nemusí to tak být. Myslím, že jde hlavně o to, spřátelit se sám se sebou a přestat sám sebe vnímat jako vyděděnce.“ Potom je možno v samotě nalézat i něco jiného než stigma, pocit selhání a nedobrovolné utrpení.
Samota dítěte a puberťáka
Ve vývoji dítěte hraje samota zásadní roli: malý kojenec ji vnímá jako ohrožující nepřítomnost své matky, už u tříletého dítěte ale vnímáme jako příznivé, když si umí „hrát samo“, bez neustálé asistence svých rodičů. A znovu se v pocitu samoty cítíme zoufale v době puberty. „Adolescent je v podstatě izolovaný. Z této izolace se snaží probít ven a utváří si vztahy v nové kvalitě,“ píše britský psychoanalytik Alan Philips. Ostatně, touto cestou můžeme projít znovu kdykoli během života, třeba když se z jakýchkoli důvodů rozhodneme udělat „čistku“ mezi svými kontakty a známými.
O přínosu samoty pro náš osobnostní růst píše i Sara Maitland ve své knize How to Be Alone. Nyní sice sama žije na severu Skotska, v oblasti s velmi řídkým zalidněním, ale zdaleka nebyla samotářkou celý život. Naopak, vyrůstala ve velmi láskyplné rodině jako jedna ze šesti sourozenců. Postupně ji však začalo fascinovat ticho, které je v našem rušném světě tak vzácné. „Zajímalo mě, co se děje s duchem člověka, s jeho osobností, když hovor ustane, když stisknete tlačítko ,off‘, když vykročíte do prázdna. Ticho mě zajímalo jako kulturní fenomén i jako prostor, který člověk může zkoumat a využívat. Začala jsem používat svůj vlastní život jako laboratoř, kde jsem testovala své nápady, a zjistila jsem, že miluji ticho. Hodí se ke mně. Začala jsem po něm toužit víc. A na své výpravě za tichem jsem našla tohle skotské údolí a postavila si tady dům na rozvalinách staré ovčárny.“
Podle ní je ticho a samota něco jako zesilovač, v němž lépe nacházíme porozumění sobě samým, jsme v autentičtějším kontaktu s přírodou i s duchovnem, narůstá naše kreativita i pocit svobody.
Lépe slyšet svůj vnitřní hlas
I další autoři hovoří o „plodné“ samotě jako o stavu, který je pro každého z nás občas potřebný pro to, abychom mohli vést naplněný život, vracet se ke své podstatě, klást si důležité otázky a tvořit. Průkopník pozitivní psychologie Mihaly Csíkszentmihalyi to popsal jako „flow“, Alan Philips mluví o produktivní samotě, „ve které se objevují věci, jež jsme předem neočekávali, a která je spojená s jedinečně soustředěnou pozorností“. Není třeba se stát poustevníkem nebo se uchylovat do klášterní klauzury, stačí odjet na víkend na chalupu nebo si dopřát procházku za městem. Ostatně, psychologové i umělci upozorňují, že kdo dovede o samotě naslouchat sám sobě, dokáže se posléze také lépe propojit s druhými a navazovat tak hodnotnější vztahy, které nevznikají jen proto, aby přehlušily ticho osamění. Jak poznamenal básník Wendell Berry: „O samotě jsou naše vnitřní hlasy lépe slyšitelné a v důsledku pak také jasněji nasloucháme životům druhých.“
Zvládnete to sama? Pár tipů, jak si o samotě poradit v několika společenských situacích.
Večeře v restauraci
V dnešní době už to není (ani pro ženu) nic neobvyklého. Jen je lepší vybrat si spíše klidnější podnik, v těch hodně zaplněných hrozí, že vám přidělí nejhorší stůl.
Sklenička na baru
V hotelových barech, kde přespávají lidé cestující za prací, jsou na osamělé hosty zvyklí a nebudou se na vás dívat nijak divně.
Cestování
Cestovat sólo je velký trend, jen se raději vyhněte destinacím zaměřeným na šťastné párečky na líbánkách nebo rodinky s dětmi.
Filmy, koncerty, výstavy
Psychologické výzkumy tvrdí, že o samotě si je užijeme ještě víc než ve dvou či ve skupině.
Taneční kluby a diskotéky
Vypadá to jako bobřík samoty pro odvážné, na druhou stranu právě tady máte největší šanci, že si vaší „podivnosti“ nikdo ani nevšimne.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 1/2021
