Úsměv prosím!

Úsměv prosím! Zdroj: iStock.com

Bourání hranic i pozvání na rande: Co se stane, když se začnete usmívat na lidi kolem sebe?

Úsměv je ten nejuniverzálnější prostředek mezilidské komunikace. Když se usmíváte upřímně a bez zábran, dokážete zbourat nejednu přehradu mezi vámi a okolím. A navíc si ještě zvednete sebevědomí. 


Když si nevím rady, když se leknu, když se bojím – automaticky se usměju. Tento tik mi pomohl vyžehlit řadu nepříjemných situací. Ale taky už v mých devatenácti přiměl mého všímavého kluka k  nezvyklému postřehu: „Máš oči jak slon.“ „Myslíš tak velké?“ Usmála jsem se nejistě. „Ne,“ vyvedl mě z omylu: „Tak vrásčité!“ 

Právě typické vrásky smíchu kolem očí jsou podle antropologů známkou upřímného, takzvaného Duchennova úsměvu, při kterém zapojujeme nejen rty, ale i další obličejové svaly. 

TIP NA VIDEO: Co dělat, když na vás padne úzkost?

Video placeholde

Sklon k usmívání je ovšem záležitostí nejen temperamentu, ale také kultury. Češi se například usmívají méně, než je zvykem v západní Evropě. A Rusové působí na většinu Západoevropanů vyloženě hrozivě, protože se usmívají jen na své příbuzné a přátele. Úsměv na cizího člověka považují za pokrytecký a navíc se domnívají, že jenom idiot se usmívá, když k tomu nemá důvod. 

Podle toho v Anglii okamžitě rozpoznám Východoevropana. Chybí mu přirozený reflex, který je vlastní Britům: usmát se na cizího člověka, usmát se na neznámé. Třebas i zdánlivě bez důvodu. V každodenním styku je to rozhodně příjemnější než studený, nepřátelský obličej. 

Ale i při pokusu překonat kulturní rozdíly může občas dojít k  nedorozumění. Jako se mi to stalo v Británii s jedním polským řemeslníkem. 

Škleby a hřejivé úsměvy

Chlapíka poslal jeho ověřený, sympatický kolega, nebylo tedy pravděpodobné, že by byl vrah. Jakmile se na mě ale podíval, měla jsem co dělat, abych potlačila výkřik. Šklebil se na mě jako rituální africká maska. Polák byl ale šikovný, police mi vyrobil solidní. Během dne, kdy mě při práci v našem domě opakovaně vyděsil, jsem se nakonec odvážila na jeho nepřirozený škleb zeptat. Ochotně mi jej vysvětlil: „Jsem založením morous, ale jedna zákaznice mi laskavě poradila, že pokud tu chci uspět, musím se víc usmívat, Angličani jsou na to prý zvyklí…“

Nepřirozený škleb je jedním z extrémů v usmívání, ten další určitě znáte: mechanický, sacharinový úsměv (nikdy se neusmívají oči, jenom huba), který je tak falešný, že ani nejste s to vnímat, co osoba říká, jenom úporně přemýšlíte, jaká zrada se za tím podivným úsměvem skrývá.

A pak jsou úsměvy, které fungují jako nalezený čtyřlístek, palouk porostlý hříbky, jako stokoruna zapomenutá v zimníku. Úsměvy, jež zpříjemní den a dovolí vám na chvíli propadnout iluzi, že není nic lepšího, než být člověkem… Můj otec měl takové vyvolávání přirozených úsměvů u druhých jako svého nejoblíbenějšího koníčka. Vždycky si v obchodě vybral nejprotivnější prodavačku a nevzdal to, dokud ho z ní nevyloudil. Jako teenager jsem stála vedle, zívala nudou a nechápala, proč se ji snaží naladit. 

Z jedubaby milá stařenka

Až jednou, na reportáži v Zakarpatské Ukrajině jsem potřebovala rozmluvit údajnou pravnučku Nikoly Šuhaje. Baba byla kyselá jako šťovík, vytáhla na mě a na fotografa nejdřív hadr, pak vidle. Jenže léta pozorování otcova koníčka mě vyškolila, a tak jsem se do jedubaby neohrabaně pustila. Když už jsem svůj cukernatě lichotivý výlev skoro vzdala, všimla jsem si, že přestává pouštět hrůzu. Chvíli nato už se začala usmívat. Můj pocit byl nepopsatelný: z protivné babice jsem vydolovala milounkou, přátelskou stařenku

Nedávno jsem byla v anglické nemocnici svědkem toho, jak (anglické) zdravotní sestry rozesmívají své pacienty stižené rakovinou. Jsou neuvěřitelně vtipné. A hlavně: I když nejsou rozené komediantky, s dobrým naladěním svých pacientů si vyloženě dávají práci, a ti se pak na oplátku snaží taky. Seděla jsem za dveřmi ordinace a nevěřícně poslouchala, jak je můj manžel (doma příšerný kakabus) baví svými průpovídkami; dveře vibrovaly salvami mužského a ženského smíchu. Když konečně vyšel, ublíženě jsem se zeptala, co máme dělat, abychom ho do nálady dostali i doma. Odpověděl: „Svlíkněte mě do naha a zapíchněte do mě jehlu, hrůzou pak taky budu sypat vtípky z rukávu…“ 

Když jsem začala bydlet v Londýně, tchyně se do mě obula, že se musím přestat tolik usmívat, což mi šlo snadno – když jsem ji musela začít vídat častěji. Ale stejně jsem to nechápala, až jednou jsem se vrátila z Tesca bez nákupu s tím, že mě hned tři chlápci pozvali na rande. Ne, nelichotilo mi to, chtěla jsem jen rychle koupit mléko. Byla jsem oblečená jako každá jiná Angličanka a rozhodně jsem se nechovala nijak vyzývavě. Problém byl v tom, že na rozdíl od Angličanek jsem se chlapům dívala zpříma do očí a jak se znám, určitě jsem ještě navrch přidala úsměv… 

Zkrátka, úsměv je skutečně prostředkem komunikace, který překonává všechny bariéry. Nejenže díky němu připadáte ostatním krásnější – krásnější se cítíte i vy sami.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 05/2017.

Doporučujeme

Načíst další články