Filmovou, televizní, divadelní i muzikálovou herečku Annu Fialovou můžete aktuálně každou neděli vídat na televizi Nova v minisérii Iveta, která pojednává o životních vzletech a pádech Ivety Bartošové. Jak se jí se zpěvačkou, jež proslula obrovským talentem, ale i bulvárními kauzami a tragickým osudem, sžívalo? Mimo jiné i o tom si loni povídala na pivu s šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie Brigitou Zemen. Nyní si tento rozhovor můžete celý přečíst na Ženy.cz.
S trochou nadsázky tě v poslední době můžeme vidět skoro ve všem – v minisérii Guru, v opěvovaném filmu Banger, ve filmu Vánoční příběh, v sérii Iveta. Byla jsi nejmladší členkou souboru Národního divadla, teď zkoušíš v Dejvicích... Musíš ještě chodit na konkurzy?
Jasně. Samozřejmě když vím, že nějaká role asi nebude úplně pro mě nebo na ni nebudu mít čas, tak na konkurz nejdu. Když mě ale zaujme, čas mám a je třeba projít konkurzem, tak nemám problém se ho zúčastnit. Myslím, že pokud ho režisér dělá, pak ví proč a je to pro něj důležité. Ale jsou konkurzy a konkurzy. Někdy je umějí udělat tak, že se na nich necítíte úplně hloupě a ztraceně. Pak se to dá přežít.
Podle čeho si vybíráš role?
Nejdůležitější pro mě asi je, s jakými lidmi budu spolupracovat, ať už na place, nebo mimo něj. Když jsem někde, kde si to nesedne a kde si nerozumíme, je to pro mě strašně vyčerpávající. A pořád si ještě můžu dovolit dělat tu práci tak, abych v ní byla hlavně šťastná. Nemusím řešit finance, abych zaopatřila děti nebo doplatila hypotéky. Velkou roli v rozhodování pak také hraje scénář a přepočítání vlastních sil.
Liší se pro tebe atmosféra na filmovém place a v divadelním angažmá? Ve smyslu, že u filmu je to na kratší dobu, a je lehčí to zvládnout?Asi bych nešla do angažmá v divadle, kde by mě soubor nějakým způsobem nebavil nebo bych mu nesedla já. Je v pořádku, že to někde nezafunguje, ale je určitě lepší si to říct než se vzájemně trápit. Co se filmů týče, v posledních dvou letech jsem vlastně natáčela jenom s produkční společností Barletta. Nejdřív jsme točili první sérii Ivety, potom druhou, teď se stejnou partou točíme seriál To se vysvětlí, soudruzi pro Českou televizi a čeká nás třetí série Ivety. Musím říct, že je to v něčem strašně super. Už se všichni známe, slyšíme na sebe, vycházíme si vstříc a máme se opravdu rádi. Je to pro mě úplně snová „placová“ atmosféra, která se prolíná do pohodové práce a pro mě osobně pak i do výsledku. Jakmile svoji práci dělám ráda, většinou jsem ráda i za to, co jsme společně dokázali.
Aktuálně mohou diváci sledovat na Nově minisérii Iveta, která vznikla podle životního příběhu zpěvačky Ivety Bartošové. Jaké pro tebe bylo vrátit se znovu do jejích bot?Rozhodně míň super než se znovu potkat s bandou, o které jsem mluvila. Ve druhé sérii pozorujeme Ivetu v období na vrcholu její kariéry. Jsme v devadesátých letech, ve kterých jsem se já narodila, a protože jsem velký nostalgik, tak to pro mě všechno bylo takové citlivé, až dojemné. Je tam třeba scéna z muzikálu Dracula, na kterém jsem vyrostla a ve kterém tancovala i moje maminka. Jenže pak se tam také objevují situace, které nejsou šťastné, kdy se jí život místy už začíná sypat, a nebylo nic hezkého si to prožít.
Byla pro tebe Iveta ve druhé sérii jinou rolí než v první?
Úplně. V první sérii jsem hrála osmnáctiletou holku z malého města, která se poprvé obrovsky zamilovala a byla v útlém věku hozena do velké Prahy a prostředí nahrávacích studií. Ve druhé sérii už je Iveta sebevědomá žena na vrcholu, která dosáhla všeho, co si do té chvíle vysnila. Také vizuálně je to úplně někdo jiný. Ona byla v devadesátkách neskutečně nádherná, sexsymbol. Ne že bych tím sexsymbolem byla já, ale myslím, že se mě do toho pokusili nastylizovat.
Jak se dá na takto jedinečný typ role připravit, když hraješ postavu, která skutečně žila, a navíc zemřela teprve před několika lety?
Určitě je to náročnější role, která vyžaduje větší přípravu. Vlastně nevím, jestli bych si na to přišla sama. Hodně mi pomohl režisér Michal Samir, který nás s Vojtou Vodochodským vedl. Ukazoval nám, čeho si máme všímat, co máme pozorovat. Nešlo nám o to, kopírovat každý pohyb nebo grimasu, ale nacítit se na esenci těch lidí. A pak se nějakým kouzlem stalo, že jsme si v určitou chvíli s Vojtou říkali scénu na place, a aniž bychom se nějak snažili, tak to tam bylo. Najednou jsme byli Iveta s Petrem.
Musela jsi to ze sebe nějak setřepávat?
Docela ano. Ale já jsem si předtím vždy udělala takové rituály a víc jsem se hlídala, abych to zvládla bez jakýchkoli propadů. Po dotočení první i druhé série jsem potřebovala někam jet a vypnout. A po třetí mě to čeká tuplem. Je vážně síla vžít se do někoho, kdo opravdu žil a kdo měl osud takový, jaký měla třeba právě Iveta.
Nazpívala jsi také soundtracky k oběma seriálovým řadám. Jaké to pro tebe jako zpěvačku bylo?
Těžké. Vlastně skoro noční můra. Jedna věc je zpívat v divadle, ale ve studiu je to úplně jiné. Všechno je slyšet, každá sebemenší chyba. Když jsme něco jeli třeba podesáté a slyšela jsem, že jsem zase trošku pod tónem, tak už jsem byla vzteky bez sebe. Byla to pro mě velká zkouška a zároveň strašné mučení. Písničky v první sérii nebyly jednoduché, ale pořád byly o něco jednodušší než ve druhé. Iveta zpívala opravdu velmi dobře, měla obrovský rozsah a byla přesná. A lidé si to pamatují. Fakt jsem se snažila a je mi jasné, že nás budou srovnávat.
Iveta si zažila s bulvárem své, ty se mu naopak striktně vyhýbáš. Měla jsi to tak vždycky? A souvisí s tím i to, že nejsi aktivní na sociálních sítích?
Musela jsem se to naučit, ale pravda je, že mi pozornost bulváru byla vždycky trošku protivná. Jsem vděčná, že někoho zajímám a že lidi zajímá moje práce, ale pokud dělám rozhovory naživo, ztrácím komfort. Najednou nejsem schovaná za žádnou postavu, ale jsem sama za sebe. Nemám potřebu všechno sdílet, a navíc se občas do svého povídání trošku zamotávám. Proto mě potom vždy dopálí, když mi někdo řekne, co dělám, že jsem přece herečka a musím to zvládat snadno. Jenomže ono je to opravdu něco úplně jiného, než když jste na jevišti.
A přitom se říká, že mezi herci neexistují introverti.
Tak to přesně vyvracím a myslím, že nejsem sama. Co se ale bulváru týká, je to pro mě ještě kategorie sama o sobě. Myslím, že máme možnost volby a nemusím být nutně za krávu, když se rozhodnu s někým nemluvit. Mám pár zkušeností, které mě k tomuhle rozhodnutí dovedly. Od prkotin až po dědův pohřeb (herec Karel Fiala, pozn. red.), kde se nějací bulvární fotografové a novináři chovali tak, že jsem si řekla, že už jim opravdu nikdy nepůjdu na ruku. Reklamu projektu, ve kterém hrajete, můžete udělat i jinou cestou s jinými médii.
Režisér Janek Lesák mi nedávno říkal, že se u nás moc neumějí dělat rozhovory s herci a herečkami. O čem bys tedy ráda mluvila, ale nikdo se tě na to neptá?O jídle? Vlastně o čemkoli, ale ideálně jen takhle na diktafon mezi pár lidmi. Možná mě znervózňuje fakt, že si to moje žvatlání pak může kdokoli přečíst.
Tématem tohoto čísla Mojí psychologie je láska a vztahy. Ačkoli o svém soukromí nechceš mluvit, přesto se zkusím zeptat. Nikdy jsi neměla potřebu vykřičet do celého světa „ano, s tímhle člověkem jsem“?
Ale to já i mám. Za svého partnera se přece nestydím. Když se mě někdo zeptá, tak řeknu, že jsme s Viktorem tohle a támhleto. Spíš jsem se vždycky podvědomě bála to otevřít veřejně, protože jsem měla strach, co to spustí. Že o vztahu nemluvím, je vlastně nějaká ochrana před otázkami, na které možná veřejnosti zatím nechci odpovídat. Ale ano, mám se skvěle a Viktor je pravděpodobně nejlepší chlap na světě.
Všimla jsem si na sociálních sítích, že jsi byla na předávání Oscarů. To bylo právě díky tvému partnerovi?
Ano. Viktor byl nominovaný na Oscara za nejlepší zvuk za film Na západní frontě klid. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být s ním, byla to jízda. Párkrát se mi zatajil dech, když byl ode mě na dosah třeba Pedro Pascal, nebo pak Emma Thompson na předávání cen BAFTA v Londýně. Oscara sice neproměnili, ale tu BAFTU si přivezl. Jsem na něj strašně pyšná, je to borec.
Jak to máš se slávou? Štve tě být slavná,nebo ji bereš jako daň za úspěch?Neřekla bych, že mě sláva štve. Ale jsem prostě radši zachumlaná ve svetru na chalupě, kde vaříme s kamarády, než každý pátek a sobotu vyrážet na akce. Nemyslím to vůbec zle, každý máme něco, a samozřejmě že je to občas potřeba, ale když už se na takové akci objevím, tak se stejně nejvíc těším na to, až budu s kamarády v hospodě u piva. Neříkám, že si ji neužiju, ale nepotřebuju to dělat často.
Poznávají tě lidé na ulici?
Někdy ano, ale v Česku je sláva naštěstí velmi komorní. Když jsme teď byli v Los Angeles, viděla jsem, jak vypadá opravdová sláva, a asi bych se zbláznila. A taky je to podle mě o tom, kam si to sami dovolíme pustit.
Před šesti lety jsi v rozhovoru s Janem Krausem řekla, že by sis ráda vyzkoušela konkurz na muzikál v Londýně nebo v Americe. Už jsi na nějakém byla?
Nebyla. Do Londýna se na muzikály jezdím koukat a vždycky si říkám, jak je to super a že by mě to bavilo. Ale možná jsem trošku posera to zkusit a třeba zjistit, že na to nemám. A hlavně se mi za ty roky postupně začalo dařit tady, dělám práci, která mě baví, takže nepřemýšlím nad tím, že bych jela pryč. Mám se tady dobře.
Už se ti někdy stalo, že jsi přijala roli a během natáčení nebo zkoušení jsi pochybovala o tom, jestli na to máš? Jestli to byl dobrý nápad?
Stalo. Spíš to byly pochyby nad sebou, jestli jsem v tom, co dělám, dostatečně dobrá. Ale myslím, že by tenhle stav, ve zdravé míře, měl být pořád čas od času přítomen. Pocit chtít zdravě trumfnout, být lepší a pořád se učit.
Nalézáš v postavách, které hraješ, nějaké styčné body se sebou samotnou? Hledáš cíleně něco, co byste mohly mít společného?
Na začátku, když nad postavou přemýšlím, vycházím většinou ze sebe. Ale pak se sebe snažím opouštět. Vzdálenost, kde se nakonec zanechám, bývá různá. Podle role.
Kdyby sis mohla říct o roli, která je tvoje vysněná, jaká by to byla?Vlastně teď nic vysněného nemám. Přeju si hlavně dělat práci, ve které jsem šťastná, a to se mi nyní docela dost daří. Mám období, kdy se mi plní přání ohledně toho, kde a s kým jsem vždycky chtěla pracovat. Docela se nad tím poslední dobou dojímám.
