Anna Caldrová je úspěšnou modelkou, kterou její tělo rozhodně v ničem nebrzdí. Přestože si u nás na trend modelek s větší velikostí stále zvykáme, Anna by podle svých slov žít jinde nechtěla. Co obnáší její profese a jak vám změní pohled na svou postavu?
Když se zaměříme na ženy a krásu, jak ji vnímá společnost? Co ve vás v poslední době nejvíc rezonovalo?
Mám pocit, že žijeme v době, kdy už společnost tak nějak přijala, že jsou různé typy žen a různé druhy krásy. Třeba kodaňský fashion week, který proběhl letos v srpnu, se co do diverzity modelek i modelů opravdu vytáhl. A to je podle mě hrozně důležité. No a pak je tu samozřejmě český mediální prostor, který mě vždycky spolehlivě zvedne ze židle. S létem k nám přicházejí články, co nás přesvědčují, že nemůžeme k vodě, dokud nebudeme mít tělo jako z obálky magazínu. Spousta holek se pak radši ve čtyřicítkách peče pomalu v roláku, protože se stydí za nějakou část svého těla.
TIP NA VIDEO: Co je bodyshaming a jak ho rozpoznat?
Byla jste se svou postavou vždy spokojená?
Asi bych i byla, kdybych v určitých fázích života neměla potřebu se srovnávat s ostatními a nebrala si k srdci kritiku okolí. Na střední jsem nosila „normální“ velikost 36/38, ale ve srovnání s drobnějšími spolužačkami jsem měla silnější lýtka, větší zadek a širší boky. Zkoušela jsem různé nesmyslné diety a zázračné produkty v prášku, díky kterým jsem měla bez námahy zhubnout. Paradoxně mě to pustilo až ve chvíli, kdy jsem odešla na VŠ, odkud jsem si kromě titulu odnesla i tři konfekční velikosti navíc. Po několika naivních pokusech o návrat své postavy do stavu z prváku na gymplu jsem se smířila s tím, že takhle teď prostě vypadám. Došlo mi, že tady bude vždycky někdo, kdo mi bude připadat štíhlejší, vyšší, hezčí nebo chytřejší. Ale to neznamená, že je zdravější nebo šťastnější než já. Naučila jsem se mít ráda samu sebe a nezaměřovat se jenom na číslo na váze. A skutečnost, že jsou značky ochotné platit za to, aby na mé postavě vyfotily své modely, mi v tom sebepřijetí samozřejmě taky dost pomohla.
Jak jste se k modelingu dostala?
Focení mě bavilo už od puberty a často jsem slýchala, že jsem fotogenická a mohla bych být klidně modelka. Ale protože jsem i v mém nejštíhlejším období měla větší míry, než bylo u modelek zvykem, a o plus size modelingu se u nás tou dobou vůbec nemluvilo, nějak mi to nepřišlo reálné. Tak jsem si fotila jen tak pro radost. Pak mě na jednom takovém focení objevila scoutka z agentury, která se na modelky větších velikostí zaměřovala. Nabídla mi dvouletou smlouvu a prakticky obratem mě vyslala do Turecka na takzvaný on stay pobyt v místní agentuře. Tam jsem se toho hodně naučila a udělala jsem si pěkné portfolio. Většinou jsem pak za prací jezdila do zahraničí, protože u nás nebylo moc firem, které by do kampaní zařazovaly plus size modelky. To se zlepšilo až před pár lety.
Čím je definováno označení plus size model a jak ho vnímáte vy osobně?
Plus size je jedna z kategorií, podle kterých se rozlišují typy modelek. Dřív do ní patřila prakticky každá holka, která měla víc než těch pověstných 90–60–90. Samozřejmě působilo dost komicky, když titulky hlásaly, že značka XY udělala revoluci a zařadila do své přehlídky plus size modelku a na molo vyšla v očích diváka normální štíhlá holka. Dneska už se můžete setkat i s kategorií „real“ nebo „mid size“, kam se řadí modelky s velikostí 38–40, a pro velikost od 42 nahoru se používá termín plus size.
Bez ohledu na konfekční velikost, důležité je starat se o sebe a udržovat se fit. Jak to děláte vy?
Základem je pro mě vyrovnaný jídelníček a přehled o příjmu a výdeji kalorií. Můj jídelníček tvoří hlavně bílkoviny a zelenina, prakticky nejím pečivo a různé uzeniny nebo sladké si dopřeju jen párkrát do roka na návštěvě u babičky. Nic se nemá přehánět, takže si klidně někdy zahřeším. Nejsem úplně na kolektivní sporty a nemám ráda fitka, ale kde můžu, chodím pěšky. A protože mým cílem není hubnout, ale zpevňovat postavu a být fit, posiluji doma s činkami a taky cvičím podle on-line videí. No a taky bydlím ve třetím patře bez výtahu a ráda dělám velké nákupy, které bohužel nemají nožičky a samy se neodnesou.
Měla jste možnost poznat i jiné národnosti, přijde vám, že jsou jinde lidé „méně krutí“ než v Česku?
Lidi, kteří se budou navážet do ostatních kvůli vzhledu, najdete asi v každé zemi. U nás jsme si na koncept diverzity v modelingu asi ještě úplně nestihli zvyknout. Takže když se někdo vybočující z mainstreamového ideálu krásy dostane na stránky časopisů nebo do reklamy, pořád to v lidech budí emoce. Dřív se mi tady v Čechách stávalo, že jsem přišla na plac a lidi si mysleli, že jsem někdo z produkce. Ani by je nenapadlo, že patřím mezi modelky. Protože modelka přece nemůže být tlustá. To už se dneska moc neděje. Čím dál tím víc českých značek a firem zařazuje do svých kampaní různé typy modelů. No a čím víc diverzity lidi kolem sebe uvidí, tím dřív si podle mě zvyknou.
Tento rozhovor vyšel v časopisu Dieta. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz.
