Video placeholde

Martina Jurigová zachraňuje s Lékaři bez hranic: M.A.S.H. to rozhodně není

Zdravotní sestra původem z Teplic. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2015, kdy absolvovala svou první misi v uprchlickém táboře v Tanzanii. Letos strávila tři měsíce ve válkou zmítaném Jemenu.  Jaké je být v týmu Lékařů bez hranic?

Jsou Lékaři bez hranic podle vás hrdinové dneška?

Hrdinu si představuji jako neohroženého borce a já jsem neohrožená rozhodně nebyla. V životě jsem se nebála tak, jako před cestou do Jemenu. Proto si jako hrdina nepřipadám. Navíc srdcem našeho projektu jsou místní lidé, nesou mnohem větší rizika než my. To oni žijí společně s rodinami v příšerných podmínkách.

Lékaři bez hranic – vy máte hranici, za kterou nepůjdete?

Určitě. Pokud bych se cítila vyloženě ohrožená, tak bych rozhodně z mise odjela. Nemám masochistické tendence jako někteří mezinárodní spolupracovníci, kteří pracují do úmoru, jsou vyčerpaní, vyhořelí, a pořád to musejí dělat.

Spousta lidí si to představuje jako seriál M. A. S. H, kde pořád létají bomby.

Na misi vyrážíte jako dobrovolník a máte kdykoli možnost ji opustit. Nastal moment, kdy jste si říkala, že chcete domů?

Někdy, ale zároveň jsem věděla, že tříměsíční mise je docela krátká. Navíc jsem si nikdy nepřišla ohrožená na životě. Spousta lidí si to představuje jako seriál M. A. S. H, kde pořád létají bomby. Jistě, zažila jsem tam divoké chvilky, ale většinu času jsem seděla s logistikem a řešila, kolik máme objednat dezinfekce, proč zase někdo ukradl léky, jak tomu zabránit, jak motivovat lidi… Bála jsem se spíš, jestli to zvládnu.

Video placeholde

A obstála jste?

S tím, co jsme dokázali, jsem spokojená. Projekt pořád běží, a pokud to bezpečnost dovolí (ze severu země museli Lékaře bez hranic letos dvakrát evakuovat), bude pokračovat. Bavilo mě to, chápala jsem svoji práci jako podporu místním. Musíme jim vytvořit podmínky, aby vůbec mohli pracovat.

Je fascinující, jak jsou díky entuziasmu i nemožné věci možné.

Byla výzva i vaše první cesta do Tanzanie?

Ano, o cestě do Tanzanie, do uprchlického tábora zasaženého epidemií cholery, jsem se dozvěděla dva dny předem. Moje vrchní sestra je naštěstí fanoušek Lékařů bez hranic a bez problémů mě pustila. Choleru se nám podařilo dostat rychle pod kontrolu, ale zjistili jsme, že je tam mnoho podvyživených dětí a že je potřeba ten problém řešit. Změnila se mi najednou náplň práce, místo působení i dorozumívací řeč. Uprchlíci se přestěhovali do jiného tábora, kde bylo asi 50 tisíc Konžanů a mise se proto změnila z anglicky na francouzsky mluvící. Já francouzsky neumím a dostala jsem na starost sestry, které mluvily jen francouzsky nebo svahilsky. Takže mi řekli „good luck“ a já se s tím musela nějak popasovat. Je fascinující, jak jsou díky entuziasmu i nemožné věci možné.

Do válečného Jemenu jste jela už připravenější?

Měla jsem už zkušenosti z Tanzanie, ale samozřejmě práce tam byla v mnohém jiná. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co přesně bude mým úkolem, jaké jsou tam problémy. To mi řekli až během jednodenního mítinku v Ženevě, odkud jsem už přímo odlétala do Jemenu. Ve městě Ibb jsem dostala na starost 50 lidí na pohotovosti ve státní nemocnici. Měla jsem je řídit, nastavit jim podmínky, motivovat je. V Ženevě mi dali základní rady, fascikl materiálů a vyrazila jsem. Cesta na letiště nebyla úplně jednoduchá, popadl mě hrozný strach, jestli to všechno zvládnu.

Říkala jsem jim, že jsem moc nespala, protože bylo bombardování. A oni na to: Jo, aha.

Co s vámi tato zkušenost udělala?

Bydlela jsem v domě, kde měli Lékaři bez hranic kanceláře. ic i kanala Ráno jsem vstala a všude už byl cvrkot,, všichni mě s úsměvem zdravili, ili, ptali se, jak se mám, jak jsem se vyspala. Všichni byli neuvěřitelně milí. Říkala jsem jim, že jsem moc nespala, protože bylo bombardování. A oni na to: Jo, aha. Uvědomila jsem si, že pro ně je to už běžné, normální a že to musím zvládnout. Dost mi pomáhala komunikace s lidmi z domova. Bylo tam dobré internetové spojení a mohla jsem mluvit přes Skype nebo WhatsApp.

Martina Jurigová při práci v nemocnici v Ibb v Jemenu
Martina Jurigová při práci v nemocnici v Ibb v Jemenu | Zdroj: Lékaři bez hranic

Do nemocnic, kde jsou Lékaři bez hranic, nesmí lidi se zbraněmi. Jak to v praxi funguje v zemi, kde je ozbrojený téměř každý?

To je pravidlo, ze kterého se neslevuje. Vždycky se o tom vyjednává předem se všemi stranami, mají i souřadnice našich nemocnic, aby na ně neútočily. Nechali jsme oplotit vchod, kde seděla hlídka a nikoho se zbraní nepustila dovnitř. Pokud měl někdo zbraň, musel ji opřít o ten plot. Na jiných misích, třeba v Afghánistánu, funguje šatna, kde lidé odkládají zbraně a dostanou lísteček. V Jemenu jsme šatnu na kalašnikovy ještě nezorganizovali.

A byli místní ochotní to respektovat?

Ano. Zažila jsem jen jednou, že asi sedmiletý dětský voják, který měl kalašnikov větší, než byl on sám, odmítl zbraň dát z ruky. Říkal, že by se tím stal ohroženým, slabším, cílem pro nepřítele. Nedalo se s tím nic dělat, dovnitř prostě nemohl. Lékaři bez hranic mají přísná bezpečnostní pravidla. Zažila jsem například, že se před nemocnicí strhla přestřelka a ozbrojenci vnikli dovnitř. My jsme zrovna s kolegou lékařem resuscitovali, ale podle pravidel jsme se museli jít rychle schovat do bezpečné místnosti, kde jsme se zavřeli, počkali, až se to přežene, a pak jsme zadním vchodem odejeli. Pacienta jsme museli nechat být a v jeho záchraně pokračovali místní kolegové. Máme přísná bezpečnostní pravidla, protože někdy může Lékařům bez hranic hrozit větší riziko, například únosu, než místním spolupracovníkům.

Celý článek najdete na webu Lidé a země.

Zdravotní sestra původem z Teplic. Vystudovala antropologii na FHS UK. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2015, kdy absolvovala svou první misi v uprchlickém táboře v Tanzanii. Letos strávila tři měsíce ve válkou zmítaném Jemenu. Miluje dobré víno, kávu, knihy a filmy Pedra Almodóvara. Pracuje na Klinice anesteziologie a resuscitace ve FN Královské Vinohrady v Praze.

Martina Jurigová (29)