Ženy, které se nebály jít proti dobovým konvencím, představí výstava, která začíná ve čtvrtek 25. dubna v pražském Náprstkově muzeu. Šestadvacet žen, které žily v různých dobách a pocházely z různých sociálních prostředí, měly jedno společné: Rozhodly se jít vlastní cestou za svými sny. "Jejich osudy tak zároveň mapují i cestu ženské emancipace, ukazují témata a oblasti, kde si ženy musely získat respekt nejen mužů, ale i ostatních žen a vůbec celé společnosti,“ říká spoluautorka výstavy Ema Součková z oddělení starších českých dějin Národní muzea.
Výstava mapuje pozici žen ve společnosti přibližně od 2. poloviny 19. století. Která žena reprezentuje tuto dobu a co ve svém životě řešila?
Zmínila bych Elišku Krásnohorskou, kterou chceme představit ne jako spisovatelku, ale jako ženu, která se významně zasadila o to, aby dívky mohly studovat. V té době měly totiž měšťanské dívky v životě jediný cíl – vdát se. Bez dostatečného věna o ně ale nebyl zájem a zůstávaly samy. Bez vzdělání, bez možnosti uživit se, v podstatě na obtíž rodině, která se o ně musela postarat. Podobně na tom byly i ženy, kterým manžel zemřel. Byly odkázány na nějakou almužnu.
V té době existovala „dívčí škola“, ta jim potřebné vzdělání nedala?
Dívčí škola byla spíše praktickou přípravou na vedení domácnosti, dívky kultivovala, aby uměly zahrát na klavír, pokonverzovat, aby byly vzdělané manželky a matky. Pro praktické povolání neposkytla žádnou průpravu. Krásnohorská založila v roce 1890 první rakouské dívčí gymnázium Minerva. Až o sedm let později mohly dívky studovat na Filozofické fakultě rakouských univerzit, od roku 1900 také na lékařských a farmaceutických fakultách.
Pro takovou vystudovanou lékařku ale asi nebylo jednoduché pak najít místo nebo i klienty.
Ano, příkladem může být osud Anny Bayerové, první české lékařky. Stala se jí v době, kdy se předpokládalo, že žena není dost silná na to, aby se starala o rodinu a zároveň měla kvalifikované povolání. Paradoxně u žen pracujících v dlouhých dělnických směnách to nikomu nevadilo. Řada žen v té době už pracovala jako ošetřovatelky, což byla mimochodem často fyzicky náročnější práce než dělat lékaře. Anna Bayerová musela studovat ve Švýcarsku, tady tehdy nemohla ani složit maturitu. A vždycky, když se chtěla vrátit do Čech, narazila na to, že jí nikdo nepovolil vykonávat praxi, a tak učila němčinu. Povolení se dočkala až v šedesáti letech, kdy už neměla prostředky otevřít si ordinaci a působila jako profesorka a v ústavu pro duševně choré.
Jaké téma přišlo na řadu po možnosti studovat a pracovat?
Pak to bylo samozřejmě volební právo. Ženy měly povoleno přibližně od začátku 20. století sdružovat se v politických spolcích. Neměly ani právo hlasovat, ale zároveň platil zákon, který ani nepočítal s tím, že by žena kandidovala. Toho využila Božena Viková Kunětická, která byla dokonce roku 1912 zvolena do zemského sněmu. To byl ovšem pro mnohé šok a místodržitel hraběte Thun jí odmítl dát povolení ke vstupu do sněmu.
Zajímaly vás i ženy, které měnily zaběhnuté normy třeba v rodinném soužití, v do té doby zaběhnutém rozdělení společenských rolí?
Ano, třeba Sidonie Nádherná skutečně žila, jak bychom dnes řekli, mimo „genderové normy své doby“. Také Vítězslava Kaprálová kromě toho, že byla dirigentka a narušila tím do té doby výsadně mužský svět, měla například poměr paralelně s více muži, což do té doby bylo u žen něco absolutně neslýchaného.
Mimochodem až do první republiky platil zákoník z roku 1811, který jasně definoval, že muž je hlavou rodiny, že určuje ženin život, disponuje jejím majetkem a podobně. Teprve za první republiky vychází nový zákon o rovnosti pohlaví.
Kdo zastupuje další ženy 20. a 21. století?
Z novějších dějin se stáčí pozornost na závodnici Elišku Junkovou, traktoristku Zlatu Medunovou, z žijících osobností Jiřinu Šiklovou.
Co mají tyto ženy společné?
Je to taková touha překonat hranice prostoru, který jim společnost jako osobám "něžného pohlaví" vymezuje. Někdy je tou překážkou zákon, jindy odsouzení společnosti nebo "jenom" zábrana psychologická: hranice ve vlastní hlavě. Střetávají se s hlasy, které říkají, že vědí, co je pro ženu dobré. A ony se snaží obhájit své životní volby, své pojetí světa. I proto se výstava jmenuje Vlastním hlasem, protože nejde jen o hlas volební.
Ty ženské hlasy také na výstavě uslyšíte – za ty, které zemřely a nemohl se historicky dochovat nějaký hlasový záznam, přečtou jejich deníkové zápisky nebo dopisy.
Když se na tyto ženy podíváte, dá se podle vás nějak definovat ženství?
Já si myslím, že spočívá právě v možnosti volby. Pokud žena chce být matkou a manželkou a věnovat se rodině a bude šťastná, neměl by jí v tom nikdo bránit. Ani té ženě, která si vybere dráhu vědkyně nebo mecenášky. A také se mi zdá, že naši společnost velmi obohacuje, když různé oblasti života nejsou jen výlučně mužské, nebo ženské.
Nechci, aby naše výstava vyzněla tak, že jediná správná žena je ta, co se chce vyrovnat muži. Chceme dát mnohem větší důraz na to, že lidskou společnost tvoří i muži i ženy a že je v pořádku, když mají obě pohlaví stejné možnosti a příležitosti být tím, čím chtějí být.
Myslíte si, že ženy už si rovnost vybojovaly?
Myslím, že v 21. století je hodně věcí na nás a ženy mají více možnost se realizovat. I role v partnerství se více prolínají. Ale stále to není zcela samozřejmé, stále se můžete setkat s názory, že pokud jsou ženy v práci, tak to asi doma nemají v pořádku, že muž má být hlavou rodiny a žena hlavně matkou, jinak ztrácí ženství. Pak je tu velká otázka rovnosti platů. Myslím, že ještě existují oblasti, kde je potřeba dělat nějakou osvětu.
Vlastním hlasem
Kde? Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur
Kdy? 25. 4. 2019 až 31. 12. 2019
