Proč mluvíme otevřeně o sexu, ale bojíme se říct "mám tě ráda"
Zatímco v minulém století se i při vyřčení slova "ňadro" dívky hihňaly, červenaly a kluci se tvářili světácky, dneska je naprosto běžné, že i na prvním rande jsme schopni se bavit o tak intimních věcech, jako jsou oblíbené polohy při sexu. Jenže když máme dát najevo city, nejde nám to přes pusu, případně pak věta "mám tě ráda" zapůsobí jako kouzelná formule na odlákání muže.
Nedávno mi vyprávěla kamarádka o svých milostných peripetiích. Několik měsíců se vídá s klukem, se kterým sdílí jak své denní zážitky a prožitky, tak příležitostně i lože. Oba dva tvrdili, že o žádný vztah rozhodně nejde, a já jsem přemýšlela nad tím, co je ten moment, kdy o něj začne jít. Vždyť ti dva se přeci k sobě chovají úplně stejně, jako kdyby spolu chodili. Píší si na dobré ráno, stěžují si přes den na nespravedlnosti celého světa a večer sedí klidně v hospodě se svými kamarády a drží se přede všemi za ruce.
Vyznání, nebo žádost?
"Mám tě ráda." To je ten moment zlomu. To, co rozsvítí kontrolku v mužově mozku (Nebo srdci? V tomto případě skutečně těžko hádat.) a donutí ho udělat krok zpět. Stalo se to přesně té mé kamarádce. Když tomu dotyčnému řekla, že ho má ráda a nic by na jejich vztahu neměnila, začal se ošívat a hledal klíč od zadních vrátek. Vyděsilo ho to.
Sama s tím mám zkušenost, když jsem poprvé řekla svému současnému partnerovi, že ho mám ráda, slyšel v uších znít svatební zvony. Přitom z mé strany to bylo skutečně jen vyjádření citů, v té době jsem rozhodně nestála o to si ho brát, stěhovat se k němu či jakkoliv jinak hnízdit. Podobné zkušenosti, jako máme já a moje kamarádka, jsem ale slyšela víckrát. Proč tedy dokážeme otevřeně mluvit o intimních záležitostech, ale ne o lásce?
Cukrárna s benefity
Podle psychologa a rodinného poradce Petra Šmolky to může mít několik vysvětlení, avšak v prvé řadě musíme vypíchnout, že se najdou i tací, které vyznání naopak potěší. Jedním z důvodů může být móda. "Dnes je prostě in mít kamarády s bonusy. To je totiž jak návštěva cukrárny. Můžete si tam dát to sladké potěšení, bez toho, aniž byste se s tím několik hodin museli pachtit. A když pak máte dost, prostě odejdete. Přátelství s benefity je pouze o těch příjemných věcech, těžkosti vztahu a jeho budování z toho odpadají."
Dalším vysvětlením může být i demografický posun. Na začátku devadesátých let byl průměrný věk ženichů asi 22 let, dnes je to o deset více. "Jejich spěch do manželství lze přičíst mladické naivitě, jakož i tomu, že pro mnohé bylo tehdy založení rodiny jedinou smysluplnou "kariérou". Ve hře bývala také neplánovaná gravidita. Ve třiceti se již muži, a nejen oni, do manželství tolik neženou. Mají poměrně široké spektrum možných kariér, ať už profesních nebo poznávacích, a také znalosti o antikoncepci a jejích možnostech jsou na jiné úrovni než kdysi," vysvětluje Petr Šmolka.
Nechte ho lovit
Jenže tohle všechno jsou poměrně racionální věci. Důvod leknutí může být zakořeněn mnohem hlouběji. "Zapomínat bychom neměli ani na známé propojení touhy a unikání. Muži bývali kdysi lovci a ženy pevnostmi, které musel pracně dobývat. Postupem času začalo ubývat pevností a muži se z dobyvatelů měnili ve sběratele, nezřídka i v pouhé úlovky. Mnohdy by stačilo, kdyby naše partnerky netlačily příliš na pilu a tu a tam nám i unikaly. Možná by se divily, jak rychle by někteří z nás měnili názor a směr úprku," radí Petr Šmolka.
Ať důvod jeho zděšení je jakýkoliv, nenechte si brát větu "mám tě ráda". Není to přeci žádost u ruku ani darování klíčů od bytu. Je to prosté vyznání citů, toho, že je nám s tím druhým dobře. Pokud to druhý nepochopí a vyděsí ho to, asi byste se měla zeptat sama sebe, jestli vám ten člověk za to vůbec stojí. Ovšem bacha – vyznání se z citů po týdenní známosti nepůsobí úplně psychicky vyrovnaně!