Než jsem se přestěhovala do USA, každému jsem tvrdila, že česká mateřská je příšerně dlouhá, my Češky jsme přehnaně útlocitné, a až jednou budu mít děti, tři roky doma rozhodně nezůstanu. Vlastně možná ani rok. Vždyť bych se zbláznila! Ženy, které rodily pomalu s laptopem na břiše, pro mě byly největší hvězdy a toužila jsem je jednou napodobit. Teď jsem těhotná a za tyhle dřívější řeči se stydím jako hrom. Vidím to totiž úplně jinak. Z velké části proto, že to, o čem jsem dřív jenom četla, teď testuju na vlastní kůži. Žiju totiž v jedné z pouhých devíti zemí světa, která neposkytuje ženám skoro žádnou mateřskou dovolenou. A jak těhotním a v břiše mi bubnuje moje dítě, přijde mi to nelidsky kruté. Au!
Novinářka Jana LeBlanc žije v Americe a očekává tam i svého prvního potomka. Kromě toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz Krmení odstříkaným mlékem je tak běžné, že odsávačky hradí pojišťovny v plné výši.
Země bez mateřské
„Na světě je takový malý klub devíti států, které nenabízejí žádnou formu mateřské dovolené. Je to Papua-Nová Guinea, Surinam, státy Mikronésie a… USA. Každá jiná ekonomika na světě našla aspoň nějaký recept, jak se postarat. U nás to nejde,“ líčí byznysmenka Jessica Shortall ve videu, které koluje na internetu pod názvem „Proč Spojené státy potřebují mateřskou?“
Bulela jsem u něj, ještě než jsem otěhotněla, a teď mě rozesmutňuje ještě víc. Jessica v něm ukazuje, jak vypadá v současné Americe skutečná realita pojmu „pracující matka“: není to model, který nám v lesklých časopisech s velkou pompou prezentuje Ivanka Trump, kdy klidné, usmívající se miminko sedí na klíně dokonale upravené ženy s perfektní figurou, ťukající cosi do počítače ve sluncem prozářené kanceláři, ale jsou to nalitá prsa v pracovním oděvu, agresivní odsávání mateřského mléka na záchodě a ponižující debaty se šéfy a kolegy.
To, o čem Jessica moc nemluví, ale slušelo by se zdůraznit, je fakt, že ženy za mořem pracují až do posledních hodin před porodem, a když svou práci aspoň týden před termínem mohou dělat z domova, třeba jako moje kamarádka Sarah, vychvalují svého šéfa či šéfovou, pro mě zcela nepochopitelně, coby největší dobrodince.
Abych byla přesná, na papíře ve Spojených státech „mateřská dovolená“ je. Ovšem jen 12 týdnů, které jsou pro většinu zaměstnankyň neplacené. Zákon uvedl slavnostně v platnost prezident Bill Clinton v roce 1993. Předtím ženy neměly ani záruku, že je zaměstnavatel z důvodu mateřství nepropustí. Problém je, že předpis je dodnes postaven tak, že na mateřskou má nárok jen naprosté minimum matek.
Nevztahuje se třeba na ženy na volné noze a vůbec je v něm spousta dalších výjimek.
Ochutnávka z Padesáti odstínů temnoty. Premiéra se blíží
Když matky chtějí být s novorozencem doma co nejdéle, odjíždějí do porodnice prakticky přímo z kanceláře.
Placená za výchovu dětí
To, co doma v Česku známe jako „mateřskou“ a rodičovský příspěvek, zní nastávajícím matkám za mořem jako scénář z utopického filmu. Kdykoli jim vyprávím, že Česko poskytuje po prvních 28 týdnů 70 procent platu, na což pak může navazovat rodičovská dovolená s celkovým příspěvkem do 220 tisíc korun, nechápavě kroutí hlavou. Jenom pomyšlení, že někde jinde na světě platí matce za starost o novorozence, je pro Američanky amazing wow, unbelievable, incredible a stává se to námětem na celoodpolední debatu, jestli náhodou nelžu.
Co muži cizinci milují na českých ženách? Budete překvapené
Když jsem byla minulý týden na dětské oslavě, kde bylo asi pětadvacet maminek, nejdelší potvrzená doba strávená doma s dítětem byla pět měsíců (z toho dva placené), což bylo ostatními přítomnými označené, ehm, za nevídaný luxus. Protože stát negarantuje skoro nic, všechno závisí na firmách a hlavně na nadřízených. Firmy a jejich šéfové si sami rozhodují o tom, kolik volna ženě dají a zda bude, nebo nebude placené, případně jak dlouho a jak moc. Každá žena má podmínky trochu odlišné, mnohé se ale vracejí do práce po třech měsících nejpozději, neboť se zkrátka neobejdou bez příjmu. Dělají to i přesto, že jim na účtu na konci měsíce zbude někdy jen pár desítek dolarů poté, co odečtou náklady na tzv. day care, jesle, au pair a jiné formy péče o novorozence, které v USA nejsou dotované. Day care nebo jesle pro jedno dítě vyjdou v prvních měsících a letech života v průměru na tisíc až patnáct set dolarů za měsíc, ve velkých městech jako New York nebo Washington platí moje kamarádky i dva tisíce dolarů. Když mají děti dvě, přijde je péče o potomky na víc než nájem.
Proto hledají alternativy a mnohdy svěřují své děti do nelicencované péče. V případě mé známé Sarah, která už doma jedno dítě má, to funguje třeba takhle: v jedné čtvrti se domluví troje rodiče zhruba stejně starých dětí a najmou nelegální přistěhovalkyni z Bolívie, která pak ob týden dochází na střídačku domů k jedněm, druhým nebo třetím a stará se naráz o tři děti. Rodiče si podělí náklady, a minimálně dokud jim nezačne vadit, že chůva má zhruba stejnou úroveň angličtiny jako kojenec, jsou rádi, že ušetří.
Celý článek najdete na Maminka.cz.
