Jana Kopecká učí víc než třicet let a byla vůbec prvním kantorem v Česku, který získal cenu Global Teacher Prize pro nejlepšího učitele. Je zkrátka důkazem toho, že i na státní škole mohou učit fantastičtí a mimořádně kvalitní učitelé.
Chtěla jste být vždycky učitelkou? Učitelkou jsem chtěla být od dětství. Skládala jsem si hračky do řady, zapisovala známky, vysvětlovala, vyvolávala – prostě kopírovala jsem to, co jsem zažívala ve škole. Pracovala jsem s dětmi i na střední škole, jezdila jsem na letní tábory, vedla jsem různé kroužky. Práce s dětmi mě vždy bavila. Můj táta si moc přál, aby ze mě byla paní učitelka, a já jsem v podstatě byla ráda, že jsem jeho přání mohla splnit.
Jak dlouho už učíte? Učím více než třicet let. Začínala jsem na malé venkovské školičce a dodnes mám schované obrázky od svých prvních prvňáčků. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do školy v Kunraticích a tam jsem doposud. Byla to tehdy malá školička na okraji Prahy, dnes je to velká škola, ale cítím se tu stále dobře a svoje učitelování zde asi také zakončím.
Změnilo se v posledních letech podle vás nějak české školství? Naštěstí se pohybuji v prostředí, kde se české školství proměňuje tak rychle, že mám co dělat, abych udržela krok. Ale to je právě to, co mě v Kunraticích láká a baví. Učitelé tu mají možnost se vzdělávat, profesně posouvat, účastnit se mnoha různých projektů. Navštěvujeme jiné školy, diskutujeme s učiteli a vzájemně si předáváme svoje zkušenosti. To se pak odráží v naší výuce i využíváním dalších metod, učebních postupů, které napomáhají našim žákům se učit lépe a snad i radostněji. Mě takto obohatily třeba metody dramatické výchovy a také program Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT).
Pomozte nám vyplnit dotazník a zapojte se do soutěže o zajímavou cenu!
A co samotné děti? Pozorujete na nich v průběhu vaší kariéry nějakou změnu? Obvykle se uvádí, že méně čtou, dokáží se hůře orientovat v textu, jsou méně samostatné... Děti jsou pořád stejně milé, radostné. Vnímám naopak více sebejistoty, nebojí se říct, co si myslí, jsou zdatnější ve využívání technologií. Zvláště v době distanční výuky jsem žasla, jak se dokázaly rychle vypořádat s novou situací a mnohdy strčily nás dospěláky do kapsy. Myslím, že se proměnili hlavně rodiče, a to se pak odráží částečně i na dětech. Rodiče se více zajímají o dění ve škole, o to, co a jak se jejich dětí učí. Pokud dětem důvěřují a ponechají jim určitou volnost, tak jsou děti opravdu samostatnější a dovedou si spoustu věcí zařídit a vyřešit samy. To je pak znát i ve škole. A to souvisí i se čtením, protože výchova čtenáře nezačíná až ve škole, ale v době, kdy si maminky a tátové s dětmi prohlíží první obrázkové knížky, společně si čtou a povídají o knihách. Ta intimní společná chvíle, kdy se společně skláníte nad knížkou, je právě ten okamžik, kdy se začíná rozvíjet čtenářství. Není to v tom, že dítě umí dekódovat písmena před tím, než jde do školy. Nemyslím si, že by děti byly dnes horšími čtenáři než dřív. Možná jsou jen obklopeny spoustou dalších lákadel, ale to je věcí nás dospělých, abychom jim ukázali, že čtení je krásné, radostné a povznášející.
Často zmiňujete kritickou gramotnost. Co to přesně je a proč je pro děti tak důležitá? Kritická gramotnost je podle mě jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou bychom měli ve škole rozvíjet. Dnes jsme obklopeni spoustou informací, často velmi protichůdných, a přiznejme si, že i my dospělí máme někdy problém tyto informace vyhodnocovat a udělat si nějaký závěr. Prostřednictvím toho, že rozvíjíme u dětí čtenářskou gramotnost, tedy kriticky přemýšlet nad textem, porozumět mu, diskutovat, argumentovat, odhalovat proč někdo tento text napsal, jaké použil jazykové prostředky, aby nás zaujal, co tím sledoval, to je podle mě základ k vytváření kritické gramotnosti. Odtud je pak už jen krůček k tomu, aby děti uměly vyhodnocovat i události a situace, které nás obklopují nebo nás míjely. Nespokojit se slepě s tím, co nám kdo sděluje, ale vyhodnocovat, proč se to tak děje, ověřovat si informace a umět si tak vytvářet vlastní názor.
Je o vás známo, že si potrpíte na individuální přístup k dětem. Jak to lze zkombinovat s tím, že máte ve třídě třicet dětí, z nichž každé má své vlastní tempo učení? Třicet dětí je opravdu hodně a nalézat ke každému z nich cestu je náročné. Naštěstí na to nejsem sama. Mám ve třídě párovou paní učitelku, která se mnou učí pět hodin týdně, a tak si můžeme děti rozdělit nebo se střídat ve vedení hodiny a pomáhat dětem, které to potřebují. Využívám také práci v menších skupinách a pracuji metodami kritického myšlení, které zapojují a aktivují více dětí. Nabízím, aby si vybíraly úkoly podle obtížnosti i podle momentálního zájmu a rozpoložení. Mnohé úkoly jsou dobrovolné a nemusí je dělat všichni. V neposlední řadě je podle mě ale důležitý i obyčejný lidský přístup a mluvit s dětmi o jejich starostech a radostech, zajímat se o to, co dělají o víkendu, co dostaly od zoubkové víly za vypadnutý zub, jak se jim dařilo na hokeji a kam pojedou na kole. Také se mi osvědčily různé třídní rituály, které vedou ke společnému poznávání a vytváření dobrých vztahů mezi dětmi navzájem a mezi dětmi a námi učiteli.
Často se mluví o negativním vlivu telefonů a počítačů na schopnost soustředění u dětí... Pozornost dětí je různá, stejně jako jsou různé děti. Musím říci, že mi dnešní děti připadají zahlcené obrazovými prvky, filmy a to, co jsem dřív používala jako velké překvapení – pustit kousek naučného filmu, tak tím dnes děti nedojmu. Naopak vnímám, že když si lehnou na koberec a já jim předčítám, tak se opravdu mnozí zklidní, zaposlouchají a nechají běžet hlavou svoji představivost. Telefony, počítače jsou dobrými sluhy a v distanční výuce nám všem pomohly, ale běda, když se z toho sluhy stane zlý pán. Ale tak je to vlastně se vším. Prostě všeho s mírou.
Prozraďte, jste zastánkyní spíše známkování, nebo slovního hodnocení? Myslím, že hodnocení dětí je důležitou součástí učení. Když nebudu vědět, jak si stojím, co dělám dobře a co se mi nedaří, nemohu se ani zlepšovat. Ale hodnocení nejsou známky. Naopak, když slyším od dětí, že dostávají za známky peníze, je mi z toho smutno. Ten důraz na učení se pro známku pak dávají rodiče, nikoliv učitelé. Je jedno, zda je to vyjádřené známkou, v bodech nebo procentech. Stále je to vnější motivace, která když pomine, tak se přestáváme učit. Proto považuji za důležité používat takové hodnocení, které napomáhá učení, tedy hledání toho, co dělám dobře, za co potřebuji ocenit, a poukazování i na to, co se mi nedaří, ale s dovětkem, jak na to mám jít, abych se zlepšil/a. Dnes pro to používáme pojem formativní hodnocení, které žákovi pomáhá, formuje ho na jeho vzdělávací cestě a posouvá. Slovní hodnocení je podle mého názoru hodnocení pro rodiče, nikoliv pro děti, protože ty se v záplavě často formálních slov ztrácí. Přiznám se, že jsem ještě nečetla vypovídající slovní hodnocení, které by bylo žákovi, kterému je především určené, srozumitelné a tím i prospěšné.
Řada učitelů si stěžuje na syndrom vyhoření, který se dříve nebo později dostaví. Potýkala jste se s ním někdy? Přiznám se, že jsou chvíle, kdy se cítím unavená a mívám období, kdy si říkám že skončím s učením, ale většinou je to jen do chvíle, než se zase setkám s dětmi ve třídě. Distanční výuka mi sebrala hodně chuti i energie, ale pak ten návrat, ta oboustranná radost ve třídě, to mi opětovně dodává sílu. Každé setkání s dětmi ve třídě, každá hodina je dar, který mě obohacuje.
