Je 1. září, back to school. Před covidem touto dobou na sociálních sítích kolovaly fotky potutelně šťastných rodičů: konečně nemusejí řešit, jak zabavit děti přes den a co jim uvařit k obědu. Letos je ale na oslavy brzy. Po roce a půl s pandemií už víme, že nic není jisté – ani to, kolik týdnů letos děti ve škole stráví. A současně si po zkušenostech s domácí výukou citelně uvědomujeme, že možná ani nechceme, aby se pro naše děti vrátilo vše do starých kolejí. Chceme, aby byly ve škole především spokojené, sebevědomé a motivované. Teď je šance na změnu, která se nemusí opakovat.
Znuděná holčička sedí v lavici a snaží se vnímat přednes učitele. Ten si před katedrou mele svou a přitom přehlíží, že ho minimálně polovina třídy vůbec neposlouchá. Co s tím? Holčička se nakonec proplíží z učebny až do ředitelny, kde se zmocní školního rozhlasu a přednese manifest o tom, že nechce školu plnou mechanického biflování. Raději by se naučila kriticky myslet, dávat věci do souvislostí a umět rozeznat, co je pravda a co ne. Apeluje přitom na všechny dospěláky včetně rodičů, učitelů a učitelek, ředitelů a ředitelek... „A také na politiky,“ vezme jí nakonec mikrofon paní ředitelka.
Tento minimálně pro rodiče emocionálně trefný spot představil koncem srpna nadační fond Eduzměna, který si dává za cíl změnit to, jak se v Česku učí. Asi tuším, co vás teď napadá. Tohle přece není nová iniciativa, něco takového už u nás někde funguje. Ano, ale opravdu jen něco a jen někde. Pandemie a její dopady na vzdělávání dětí naplno odhalily, že ne každý má šance dosahovat skvělých či dobrých výsledků. A kdo je má, tak se stejně často neobejde bez učení, učení, učení... Podle studie Daniela Prokopa pro Eduzměnu v Česku jen 20 % dětí dosahuje na vyšší vzdělání než jejich rodiče a 32 % dětí nechodí do školy rádo, protože je nebaví. Ve světě je to pouze 14 %, jak uvádí OECD.
Cílem nadačního fondu Eduzměna, který přichází s kampaní Ujíždí nám vlak, je postupně zavádět systémové změny ve vzdělávání dětí tak, aby je učení bavilo a současně připravovalo na život a také aby měly všechny rovné šance. Za hlavní problémy Eduzměna považuje například to, že ředitelé a učitelé jsou zavaleni byrokracií nebo že je školství dlouhodobě podfinancováno. Současně spolupracuje s mnoha odbornými partnery i s MŠMT. Pětiletý pilotní projekt zatím probíhá na Kutnohorsku. Více se o něm dozvíte na www.eduzmena.cz nebo www.eduzmenaregion.cz. Najdete zde i studii Analýza výzev vzdělávání v České republice, kterou pro Eduzměnu zpracovali Daniel Prokop a Tomáš Dvořák.
Co je Eduzměna?
Vzpomínky na školu
Myslela jsem si, že moje dcera patří do té šťastnější většiny, která se do školy těší. Ale letos, před nástupem do třetí třídy, už její zájem upadá. Jako důvod uvádí stres z písemek, radost nemá ani z návratu hodin tělocviku, což je předmět, který ji traumatizuje stejně jako mě před třiceti lety. Když jsem pro ni vybírala školu, rozhodující byla především vzdálenost od domova, abychom stihly doběhnout i ve smrtícím ranním presu. Nechtěla jsem se pídit po alternativách, naše škola má dobrou reputaci, byť patří k těm konzervativnějším. Ale to já také. Tradiční známkování, sezení v lavicích ani frontální výuka mi nepřišly jako zlo, které nutně patří do minulého století. Také jsem to přece přežila.
„No a? My jsme to taky zvládli!“
V diskusi o změně vzdělávacího systému často zaznívají argumenty jako „Co z těch dětí bude, když se nebudou učit, už takhle jsou líné“ nebo „Taková škola je aspoň připraví na život, který se s nimi také nebude mazlit“. Ale opravdu byste chtěli každý den v práci zažívat stres, že vás někdo přezkouší a ještě se pak za výsledek zodpovídat doma? Já tedy ne. Argument, že my jsme to také zvládli, dnes už neobstojí. Zvládli jsme jako děti ledasco, já třeba opakovaně zmíněnou „patnáctistovku“, ze které jsem se v cíli málem pozvracela. A přesto jsem se až v dospělosti na kurzu naučila, jak vlastně při běhu správně dýchat. Proč to děti neučit hned? Divily by se, jak daleko jen díky tomu doběhnou! Tohle si jako metaforu klidně vztáhněte i na jiné předměty.
Devět let. Tolik je nyní moji dceři a přesně tak dlouho potrvá, než se systémové změny, které Eduzměna testuje na Kutnohorsku, rozšíří na 20 % našeho území. Pak teprve se nový přístup ke vzdělávání trvale uchytí a stane se součástí hlavního proudu. Mojí dceři bude v té době osmnáct a bude (doufám) pomýšlet na vysokou. Je to demotivující, vím. Ale současně věřím, že každý můžeme tak trochu přispět ke změně. Komunikací, veřejnou diskusí. Snahou o alespoň dílčí změny. Vzpomínáte si na holčičku Medu, která při výtvarce dle zadání namalovala hada, ale paní učitelce se nelíbil, a tak jí dala čtyřku? Tady bych začala já. Nechat všechny ty „výchovy“ dětem pro relax a rozvíjení kreativity. Nechat je volně dýchat. Neznámkovat, nekastovat, a hlavně neshazovat. Pevně věřím, že aspoň tohle moje dcera ve škole ještě zažije.
