Spor genetika versus výchova se vede už od počátku 19. století, a to nejen v odborných kruzích, ale i mezi běžnou populací. A je to pochopitelné. Koho by nezajímalo, jak to je?
Rozhoduje o našem životě to, jací byli naši předci, nebo to, do jakého jsme se narodili prostředí? Budu jako moje babička, nebo můžu se svým nastavením něco udělat? Pokud bychom to věděli, mohli bychom se podle toho při výběru otce či matky svých potomků zařídit. Je to jen v genech? Pak by měl každý vztah začít návštěvou rodičů, prarodičů a ideálně i praprarodičů na nějaké společné oslavě. Nebo je vše o výchově? V tom případě chci moderního muže z prvního světa, abychom spolu mohli potomkům nabídnout všechny vymoženosti k podnětnému vývoji.
TIP NA VIDEO: Co si celebrity myslí o manželství pro všechny nebo zrušení práva na potraty v USA?
Rázné argumenty pro výlučně genetický princip najdeme v pointě románu Terezy Boučkové Rok kohouta, kde popisuje vlastní příběh adopce romských dětí, které se nepodařilo výchovou změnit. Děti poslechly „volání divočiny“ a přes veškeré snahy o dobrou výchovu podlehly kouzlu krádeže. K principu výchovy se zase kloní nizozemský román Dvojčata, kde jsou dívky rozdělené do velmi sociálně diverzních rodin a prostředí, takže se pak jejich život odvíjí s naprosto rozdílným úspěchem. Pravda bude – jak už to tak chodí nejen v pohádkách, ale i v životě – kdesi mezi tím.
Tarzani z devadesátek
Já sama jakožto dítě dvou vysokoškoláků – ekonoma i multitalentovaného sportovce a právničky i milovnice soutěží – jsem měla linii života načrtnutou velmi jasně. Holka bude hrát tenis, zpívat ve sboru, přednášet Puškina v originále a na vysoké vyhraje minimálně Miss fakulty, ne-li celé univerzity. Bratr bude samozřejmě špičkový fotbalista, hokejista, volejbalista, tenista, šachista a veleúspěšný podnikatel.
Jenže tátovou smrtí jako by nám tu jasnou čáru života někdo vygumoval. Máma měla všeho nad hlavu a my s bratrem vyrůstali tak trochu jako Tarzan. Na řešení kroužků nebyl čas ani prostředky, na pedantské hlídání, zda se učíme a máme hotové úkoly, už vůbec ne. Takže jsme místo ambiciózních zájmů, které by nás někam posouvaly, zůstali viset v jakémsi devadesátkovém vzduchoprázdnu. Mně bylo deset, televize začaly vysílat nekonečné seriály a nebyl důvod se jim plně nevěnovat. Koho zajímá, co kníže Rastislav, když Esmeraldu málem snědl krokodýl?
Není tedy překvapením, že jsem se na práva nedostala. Rodové ambice se v neambiciózním prostředí nevykřešou a nerozvíjený intelekt taky moc nezazáří. Já v sobě nakonec nějaké ambice v pozdějším věku objevila, a tak jsem s prvním dítětem a po třicítce výšku dostudovala. Nebudeme si nic nalhávat, spoustu věcí člověk nedožene, takže si myslím, že kdybych vyrůstala ve více motivačním a cílevědomějším prostředí, moje cesta by mířila mnohem výš.
Geny, nebo prostředí?
Do celého toho srovnání, zda nás určuje více gen, nebo výchova, musíme přidat ještě jednu proměnnou, která celou slovní úlohu jakožto správná proměnná dost promění. Je jí epigenetika. Ta sleduje změny v genové expresi. To je proces, při kterém se genetická informace převede na buněčnou strukturu nebo proces. Prostě a jednoduše – prostředí hraje v evoluci větší roli než sama genetika. Vliv na genovou expresi má například strava nebo cvičení. Takže my můžeme stravou a cvičením ovlivnit geny svého dítěte. Samozřejmě ještě nenarozeného dítěte. Se sedmnáctiletým habánem už vaše kalanetika a dělená strava nehne.
Kdysi jsem slyšela rozhovor s profesorem Josefem Kouteckým, zakladatelem dětské onkologie. Ten byl nejen exaktním vědcem, ale i věřícím člověkem a v rozhovoru na otázku, proč pánbůh dopustí, že rakovinou onemocní i děti, citoval z Bible, kde se píše, že „děti platí za hříchy rodičů“. My už dnes víme, že můžeme genovou expresí přepsat informaci nejen sobě, ale i dětem.
Ale proč tohle vše píšu? Zamyslela jsem se, jak se tohle odráží v národní povaze. Říká se totiž: „Ti to mají v genech, oni jsou takový národ, mají to v DNA.“ Ale mají to skutečně v genech? Není to tím, že žijí v jedné zemi? A že tu zemi milují a svou lásku předávají už malým dětem? Uvědomila jsem si, jak je prostředí opravdu zásadně určující pro povahu člověka.
Když se podíváme na nás, Čechy; nemáme na co navazovat a nijak zvlášť necítíme národní hrdost (pokud zrovna nehrajeme finále MS v hokeji). Nevychováváme své děti v hrdé lásce k vlasti. Jsme spíše takoví nesebevědomí ironici. Když přijde krize, jsme báječní, dostaneme smysl a pomůžeme, kde to jde. Nemáme ale trpělivost, a jakmile nevidíme okamžitou změnu k lepšímu, bojíme se prohry a začínáme „švejkovatět“. Vytáhneme naše klasické obranné zbraně: sarkasmus a cynismus. A než uznat prohru, rozmělníme situaci v humoru.
Podíváme-li se na Ukrajince, které jsme dosud vnímali pouze jako jakýsi pracovitý národ z východního bloku, jak se už několik měsíců staví do boje za svobodu své země, protože ji milují a jsou hrdými patrioty, pochopíme, že dobré geny prostě nestačí. Že jen hrdí lidé dokážou od dětství vést k hrdosti. Že národní sebevědomí žádný gen nezaručí.
Já tedy sázím spíše na výchovu. Na to, že každý sice máme nějaké karty, ale i ty nejhorší dokážou správnou hrou vyhrát partii. A taky věřím a upínám se k Havlovým slovům, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí – což nám teď Ukrajina předvádí v přímém přenosu ve své bolestně chrabré krasojízdě.
Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
