Pozor, tyhle věci raději v práci neříkejte!

8. března 2017
  • Pozor, tyhle věci raději v práci neříkejte!

    Patříte k těm, kteří si rádi špitají a v kuchyňce rozebírají novinky všeho druhu? Nebo se kontaktům vyhýbáte a dáváte si velký pozor, aby vaše soukromí zůstalo opravdu soukromé? Obojí má svá úskalí. Máme pro vás pár tipů, jak si s tím poradit.

    „Včera jsem stráášně pařila a do rána tančila v baru. Pak jsem si ještě přitáhla domů Zbyněčka, takže jsem toho fáákt moc nenaspala. Hahahá! A dneska jsem úúplně vyřízená,“ rozřehtala se nová kolegyně Darina před jednou poradou. Reakce? Několikero zdvižených obočí, několik postranních pohledů kritických (ach jo, ta je děsná), několik postranních pohledů uznalých (ach jo, ta je nezávislá), několik lhostejných a několik velmi odsuzujících.

    Kolegyně se časem ukázala být šikovná a schopná, ale nikdy nás nepřestala obšťastňovat detaily ze svého společenského i soukromého života. Díky jejím historkám a dlouhým hlasitým telefonátům jsme o ní věděli všechno včetně toho, že se pokoušejí se Zbyněčkem o dítě, znali jsme termín její ovulace i počet jeho spermií. Tak nějak jsme si zvykli.

    Zato všem zcela uniklo, že ta zamlklá Alice, která sedí jen o kus dál, má dvě děti. Nikdy o nich nepromluvila, nikdy nezůstávala doma, a když potřebovala odejít dřív, neřekla, že jde na třídní schůzku nebo k lékaři, vždycky tvrdila, že musí za nemocnou matkou. Všichni si mysleli, že žije sama.

    Když jednou zavolali ze školy, že se její dítko zranilo a je v nemocnici (protože ji na mobilu nemohli sehnat), byl to šok především pro Darinu. „Jak mohla něco TAKOVÝHO zatajit?!“ nechápala. „To si jako myslela, že ji kvůli tomu ukousnem? Nebo že ji kvůli tomu vyhoděj, nebo co?“ – „Ne, jen prostě umí držet klapačku, mohla by sis u ní brát lekce,“ nevydržela to Katka z účtárny.

    Alice přišla po pár dnech, které se synem strávila v nemocnici – byla rozpačitá, později však přiznala, že se jí hrozně ulevilo. Nová Darina se z ní nestala, ale občas se i zapojila do rozhovorů a přestala se během telefonátů domů schovávat na chodbě. Nebála se už toho, že se o dětech prořekne. Její strach byl ovšem zcela zbytečný. Nestalo se ani nezměnilo nic.

  • Podle Tomáše Ervína Dombrovského, který provozuje portály Job.cz a Práce.cz a je analytikem společnosti LMC, nepatří děti rozhodně k tomu, co bychom se měli v práci pokoušet zatajit, ovšem ani extrém ve stylu Dariny nedoporučuje.

    „Děti neutajíte, ale nepůsobí profesionálně, když o svých ratolestech při každé příležitosti vyprávíte. Obzvláště bezdětný kolektiv může reagovat posměšně nebo odmítavě,“ varuje.

    K míře pracovního času, ze kterého mohou povinnosti týkající se dětí ukrajovat, podotýká: „Je třeba znát míru. Jestliže budete své povinnosti plnit svědomitě, jistě nikdo nebude namítat, že jednou za rok zůstanete s dítětem týden doma. Ostatně máte na to nárok, stejně jako na doprovod k lékaři. Není třeba cítit se provinile, onemocnět může každý. Případně se můžete s nadřízeným domluvit na práci z domova.“

    Jenže co dělat, když máte dítě ve školce, která zavírá v pět, cesta do ní vám zabere nejméně půl hodiny a vy jste první a jediný, kdo se vzdaluje už po čtvrté? Obzvláště pracujete-li v kanceláři typu open space, odchází se před upřenými a tázavými zraky některých kolegů docela těžko.

    „Co se týče vyzvedávání dítěte ze školky v pracovní době, případně doprovodu na kroužky, to už je jiný případ, pro který je třeba domluvit pružnou pracovní dobu, případně zkrácený úvazek. A když je to dané písemně, nikdo nemůže nic namítat,“ radí Tomáš E. Dombrovský.

  • Co si nechat pro sebe

    Znáte to asi sami. Výší platu se obvykle nikdo nahlas nechlubí. A když se zjistí, že kolega, který nastoupil později než jiný, a přesto bere víc, nedělá to obvykle dobrotu.

    „V českém prostředí je výše platu tabu,“ uvádí Tomáš E. Dombrovský. „Obvykle to zbytečně budí závist a spousta lidí to má také přímo v pracovní smlouvě.“ Zároveň se ale domnívá, že to je škoda. „Podporuje to diskriminaci, ať už z důvodu věku, nebo pohlaví.“ Nikdo pak neví nebo nechce věřit, že ženy mají na stejných pozicích pořád zcela běžně menší platy, že starší zaměstnanci nedostali už několik let přidáno nebo že cizinci pracují mnohdy za nižší platy než místní.

    Jenže závist může se vztahy na pracovišti pořádně zamávat, takže obecně vzato je asi lepší nechat to spát. Jestli však máte odůvodněný pocit, že k diskriminaci dochází, rozhodně je lepší to řešit přímo s nadřízenými. Nikoli šeptandou na chodbách. Ta totiž nic nevyřeší a vy se budete jen cítit hůř. Obvykle totiž platí, že neustálé ventilování a rozebírání rozjede cosi jako „samovytáčecí“ efekt.

    O které z osobních záležitostí je tedy vlastně vhodné se s kolegy dělit? V populárním seriálu Ally McBealová se většina zásadních (i osobních) debat mezi kolegy odehrávala na záchodcích a často došlo k tomu, že je v jedné z kabin nechtěně zaslechly i uši, kterým nebyly určeny. V pátek večer pak debaty pokračovaly u drinků v oblíbeném baru. Tabu nebylo skoro nic. Takto to ale chodí jen málokde.

    Vztahy i atmosféra na pracovištích se pohybují na široké škále od přátelských přes lhostejně zdvořilé, chladně odtažité, podezíravé či vyloženě nenávistné. Vztahy se také často proměňují v čase nebo podle toho, jak se vyvíjí a posouvá třeba ekonomická situace firmy, jak se mění šéfové, vedení i sami kolegové. Je dobré to mít na paměti.

    Ne všichni, s nimiž vás dočasně spojil zájem na ekonomickém výsledku nebo radost z práce na zajímavém projektu, jsou kamarádi, s nimiž byste se v osobním životě dali dohromady. Nicméně v práci trávíme spoustu času a s kolegy jsme více než s rodinou. Nevyhneme se tomu, že budeme mít náladu probrat i něco nepracovního nebo se nám zachce s něčím se svěřit.

    „Tomu se ani nelze ubránit,“ říká Tomáš E. Dombrovský. „V práci trávíme třetinu, možná polovinu aktivního života. Člověk nemá pracovní a osobní stránku, je komplexní bytostí. Práci si nosíme domů a v práci se zrcadlí náš soukromý život. Tu a tam zavedeme soukromý hovor, tu přijdeme do práce smutní, někdy záříme a padne otázka, co se děje. A mezi přáteli, i když jen profesními, se nám pracuje lépe; to kvůli kolegům – příjemným a inspirativním – se těšíme ráno do práce.“

  • Politika do práce nepatří

    Co by přesto s kolegy probírat nedoporučoval? „Věci ryze osobní, jako je politická orientace, sexuální zájmy, to do práce vůbec nepatří, ani v náznacích – a pokud byste je vytáhli na světlo, mohlo by to způsobit diskomfort na pracovišti. Politika by zase mohla způsobit hádky,“ domnívá se Tomáš. E. Dombrovský. Ano, může být opravdu fatální záležitostí, když zjistíte, že váš kolega, s nímž jste rádi chodili kouřit na dvorek, je volič strany, kterou vy nesnášíte, nebo vás překvapí rasistickými názory.

    Těžko to pak při práci na společném projektu dokážete zcela oddělit. Může snadno dojít k tomu, že na něj budete naštvaní i za to, co by vás normálně ponechalo klidnými. A to bude ve finále obtěžovat především vás samotné.

    Složité je to také se sexuální orientací. Zcela jiná situace bude patrně v reklamních agenturách nebo módních firmách než například mezi horníky nebo v armádě. V USA, které jsou v tomto tématu mnohem dál, zákonodárci zrušili až v roce 2010 zákon lidově známý jako „neptej se a mlč“, který vojákům a vojačkám zakazoval hovořit o své homosexualitě. Česká armáda toto téma neřeší vůbec, tváří se, že neexistuje.

    „Nejde o zatajování, ale není třeba tuto informaci aktivně sdělovat kolegům. I když je současná česká společnost velice otevřená, nevíte, s kým sedíte v kanceláři. Ostatně, záleží na takové informaci?“ ptá se Tomáš E. Dombrovský a dodává: „Na druhou stranu vám třeba nebude příjemné, že nemůžete bez zábran mluvit o prožitém víkendu tak jako ostatní – anebo vám nebude příjemná chodbová šuškanda. Pak je lepší promluvit otevřeně.“

    Je to každopádně zcela na vás, podobně jako to, zda se svěříte se svými zdravotními problémy, zvláště jsou-li psychického rázu. Ani to není téma, k němuž by naše společnost zcela dozrála. A rozhodně není vaší povinností takovou informaci sdělovat.

    „Jestliže nemáte pracovní omezení související s konkrétní činností, zaměstnavatel takové informace znát nepotřebuje, a proto bych se s nimi aktivně nesvěřoval. Třeba se vám poštěstí a v době, kdy se problémy objeví, už budete prověřený pracovník a určitá omezení vám v práci prominou. Ale jakmile se potíže projeví a cítíte, že váš výkon není to, co býval, řešte věc se šéfem, férově.“

  • Může se také stát, že řešíte životní krizi, která vás zcela porazí a ovlivní zcela oprávněně i výkon a soustředění v práci, například nemoc či úmrtí v rodině, rozvod, problémy dětí.

    „Ideální a čestný postup by byl domluvit se na zkrácení úvazku, případně vzít si delší volno,“ doporučuje Tomáš E. Dombrovský. „To se týká zejména v případech péče o dlouhodobě nemocné členy rodiny nebo pomoci stárnoucím rodičům. V případě náhlých problémů, jako je rozvod či smrt blízkého, ale většina lidí postupuje opačně – utíkají do pracovní rutiny, aby získali čas situaci vstřebat.“

    Co a komu budete říkat, je vždy na vás, stejně jako důsledky, které to může přinést. Ostatně záleží vždy na vašem temperamentu a na tom, jak dlouho a dobře své kolegy znáte. Nebo – si myslíte, že je znáte. Což leckdy spolehlivě prověří až vypjaté situace.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy