Ondřej Nezbeda: Smrt není tabu

„Spíše jsme vůči ní ostýchaví a bezradní,“ říká Ondřej Nezbeda, který vedle své původní profese novináře vykonává také práci pečovatele v odlehčovacím týmu domácího hospice Cesta domů.

Jedna známá mi jednou s rozpaky přiznala, že když její maminka umírala v nemocnici, nějak to podvědomě tušila a „schválně“ se loudala, přišla těsně potom, co maminka zemřela... Nakonec jí to bylo líto, ale popisovala to tak, jakoby jí strach „svázal“ nohy, bála se čelit okamžiku umírání maminky. Setkal jste se s tím?

Mám podobnou zkušenost se smrtí mojí babičky. Kromě urputných bolestí páteře trpěla dušností, protože měla chronickou obstrukci plic. Jedno léto se její zdravotní stav vážně zhoršil, a tak jsme přivolali záchranku, přestože se nemocnic bála. Byli jsme bezradní, dusila se, modraly jí rty, nevěděli jsme, jak jí můžeme pomoct. To odpoledne jsem jí ještě volal, že bych se za ní přijel podívat. Tušil jsem, že tentokrát je to trochu jiné. A z babiččina hlasu jsem cítil, že to ví i ona.

Nemohla skoro mluvit, řekla, že to raději položí, protože si potřebuje odpočinout. Zároveň ale ani jeden z nás nechtěl hovor skončit.

Až zpětně jsem si uvědomil, že to byl ten typ rozhovoru, kdy jsme oba někde uvnitř věděli, že se slyšíme naposled.

Když jsem telefon položil, rozplakal jsem se. První šok z babiččiny smrti jsem si vlastně odžil napřed. Pro mne a celou naši rodinu byla babička velmi důležitý člověk. Žila s námi v domě celý život a i díky ní vládly a vládnou v naší rodině velmi harmonické vztahy.

Zkušení zdravotníci prý celkem bezpečně dokážou poznat blížící se konec života…

S tím jsem se setkával v mobilním hospici Cesta domů docela často. Když jsem tam začal pracovat, divil jsem se, jak naše sestřičky a lékařky poznají, že pacientům zbývá týden nebo pár hodin života. Zkušeně rozpoznají příznaky nadcházející smrti – pacienti jsou spaví, přestávají jíst a pak i pít, což bývá pro pečující těžký okamžik, protože si připadají bezmocní.

Nutit ale lidem v takovém zdravotním stavu jídlo nebo nápoje jim spíš ublíží, zbytečně by je to zatížilo. Stačí třeba vlhčit rty kostkou ledu. Upadají pak do stále hlubšího spánku a jejich dýchání je stále mělčí. Těch symptomů je samozřejmě víc a každá smrt probíhá a vypadá jinak, ale ty poslední okamžiky rozpoznat lze. A tuší to mnohdy i sami nemocní.

S tím souvisí i vaše předcházející otázka, jen z druhé strany – znám příběh pána, který jakoby čekal, až jeho žena odejde do práce, protože znal její obavy z toho, až ho doma najde mrtvého. Po odchodu manželky do práce „počkal“, než přišla zdravotní sestra, aby svou ženu ušetřil toho, aby byla u toho.

Jste autorem publikace Průvodce smrtelníka. Co vás k jejímu napsání vedlo?

To byl nápad mého kamaráda, ředitele mobilního hospice Cesta domů Marka Uhlíře. Ten mě do Cesty domů přijal proto, abych napsal knihu, která by obsáhla informace z našich letáků, které dáváme pečujícím, aby věděli, jak se mají v těžkých okamžicích chovat, kde hledat pomoc.

Marek chtěl, abych je přepsal do živějšího jazyka a doplnil o příběhy lidí, kteří se v podobných situacích už ocitli. Inspirací mi měla být publikace o paliativní péči Handbook of Mortals. Nakonec jsem se to ale rozhodl pojmout trochu jinak, protože mi přišlo nepatřičné, abych po tak krátké zkušenosti v mobilním hospici někomu něco radil.

Bylo vaším cílem také odtabuizovat téma smrti a umírání?

Nemyslím si, a v předmluvě to také píši, že by byla smrt v české společnosti tabu. Není to nic nepřípustného, zapovězeného. Je to spíš téma, ke kterému se stavíme ostýchavě a bezradně.