Dagmar Havlová: Humor je pro mě kořením života

20. prosince 2016
Dagmar Havlová: Humor je pro mě kořením života

„Vyvolávám spoustu emocí, i když se o to nijak nesnažím,“ řekla mi Dagmar Havlová. Není divu. Vyzařuje z ní krása, ženskost a humor, ale chvílemi i smutek a deziluze. Vpodvečer jsme si v její útulné pracovně povídaly o divadle, o ženském sebevědomí i o příležitostech, které nezmeškala.

 

Kdybyste vyprávěla svůj životní příběh jako filmový scénář, jaký žánr byste si vybrala?

Nejlépe můj život reflektuje tragikomedie. Občas bych dala přívlastek absurdní, romantická, osudová, výjimečná. Ano, asi absurdní, romantická, osudová tragikomedie. Myslíte, že by potom na ten film někdo přišel?

Vaším poznávacím znamením vždy byl velký, široký, upřímný úsměv. V poslední době ho na oficiálních akcích, jichž se účastníte, moc často nevídáme. Co vás dnes rozesměje?

Na těch oficiálních akcích není čemu se smát. Ne že by mě ten úsměv přešel, směju se moc ráda a naplno, pořád je proč se smát. Dnes mě rozesmějí moje vnučky, ale i hloupí lidé.

Směju se moc ráda a naplnoSměju se moc ráda a naplnoAutor: Lucie Robinson

Jak se vám žije bez Václava Havla?

Zvykám si, ale vím, že si stejně nikdy nezvyknu. Každý není nahraditelný. To už dneska vím. V prvních měsících po smrti manžela nastalo velké prázdno a temnota. Snažila jsem se ho zaplnit prací, charitou, staráním se o vnučky, péčí o dům, ale často jsem cítila, že jsou to jen náhražky a prostředky, které mi pomáhají žít dál. Nějakým způsobem jsem s ním ve spojení stále. Ani smrt nás nerozdělí je úsloví, které úplně chápu, platí doslova.

Jak vypadá jeden váš typický den?

Nevím, jestli má smysl rušit obecně vžité a bulvárem utvořené představy, že můj život je samá zábava a radovánky. Že utrácím nesmyslné peníze za blbosti a můj den je vyplněn především návštěvou kadeřníka, kosmetického salonu, různých masáží, návštěvou butiků, že je vyplněn opulentními večeřemi a společenskými akcemi. Prostě takový život od radosti k radosti, od slavnosti ke slavnosti. Že je to jinak, že jsem normální pracující ženská, která musí ve svém životě plnit více úloh, než bývá zvykem, to nechme „na pak“. To mi stejně málokdo uvěří.

Když máte volný čas, jak ho strávíte?

Volného času mám velmi málo. Stále mám potřebu se něčím zaměstnávat. Někdy mě volno zaskočí a překvapí, takže chvíli váhám, jak s tou vzácnou chvilkou naložit. Někdy váhám tak dlouho, že ji promarním. Většinou si vezmu knížku, pracuji na zahradě, učím se, jdu s pejskem na procházku, nebo uklízím.

Co se učíte?

Nové role, a také angličtinu a francouzštinu, se kterou jsem začala asi před rokem.

Chtěla byste se naučit něco úplně nového, co jste ještě nikdy nezkusila?

Chtěla bych se naučit pořádně malovat. Maluju oleje, začala jsem s tím v Lánech, když mi bylo znemožněno hrát a potřebovala jsem se kreativně vyjádřit. Tady ostatně visí jeden z mých výtvorů (ukazuje na malířský stojan s portrétem ve své pracovně). Děti z nadace mi koupily k narozeninám stojan a tohle jsem malovala v roce 2006: pokus o samoobraz. Nejdřív jsem chtěla malovat Vaška, ale on mi nevydržel sedět, a tak jsem se rozhodla pro autoportrét. Je tam všechno podstatné, jak se sama vidím. Maluju cokoli, i abstrakce. Také maluju na kameny. K mým oblíbeným patří kámen zvláštního kubistického tvaru, který jsem dostala od Václava. Zachytila jsem na něj své pocity a vždycky, když se na něj podívám, vychází z něho takový zvláštní smutek a beznaděj. Zatímco ostatní kameny jsou jinak barevně komponované, působí na mě jinak.

Kdybyste si měla zvolit jinou kariéru než herectví, bylo by to tedy malířství?

Chtěla bych studovat psychologii a historii. Když jsem kdekoli ve světě, moc mě baví navštěvovat galerie a historická místa. Něco si o tom přečtu, v knize si to podtrhám a potom to místo vyhledám. Nedávno jsem si znovu přečetla Hemingwayův Pohyblivý svátek a když jsem trávila čtrnáct dnů v Paříži, chodila jsem na místa, o kterých v něm píše, bylo to moc krásné. Takový čas pro sebe bych teď chtěla mít, z toho čerpám klid a rovnováhu.

Díky tomu, že jsem se nebrala moc vážně, jsem mohla hrát komické role.

Kariéru jste začínala jako výrazná komediální herečka. Jakou roli dnes hraje humor ve vašem životě?

Humor je pro mě kořením života a lék proti tomu, aby se člověk bral příliš vážně. Právě proto, že jsem se dokázala nebrat moc vážně, jsem mohla hrát komické role, v nichž jsem se nebála být směšná, dělat si sama ze sebe legraci a vzbuzovat smích. Což je u mladé ženy a herečky obzvlášť ojedinělá vlastnost. Bylo mi jedno, jak v rolích vypadám. Velmi brzy jsem začala hrát maminky. Už ve věku, kdy ostatní herečky tyto role odmítaly, protože na to prostě byly příliš mladé. Já jsem dítě tehdy už měla, tak mi to nepřišlo zatěžko být maminkou. Často se stávalo, že mě potom v civilu, když jsem se namalovala a načesala, lidé těžko poznávali. Ten rozdíl byl patrný.

Kdybyste potkala sama sebe ve svých osmnácti letech, co byste svému mladšímu já poradila?

Kdysi, když jsem ještě chtěla točit, jsem natočila příběh z televizního cyklu Bakaláři, který se jmenoval Husa. Měla jsem tu holku, která ležela ochrnutá, a přesto dodávala naději svým humorem lidem okolo sebe, hrozně ráda. Lidem se má postava tak zapsala do srdcí, že jej nejen vyhlásili nejoblíbenějším bakalářským příběhem, ale její nadějné „vydržať“ se po léta stalo heslem, které si v těžkých chvílích říkají. Tak bych si z legendární Husy vypůjčila „vydržať“ a přidala bych: „Bude hůř.“

Odkud jste v různých fázích života čerpala sebevědomí?

K sebevědomí bych dodala adjektivum „zdravé“. Znám pár lidí s hypertrofovaným sebevědomím a ti jsou dost nesnesitelní. Myslím si, že ke zdravému sebevědomí mi položili základy rodiče už v dětství. Žádná přehnaná chvála ani žádné podceňování. Tak akorát… Později mé sebevědomí čerpalo z toho, že jsem něco dokázala, že se mi něco podařilo. Když o vás víc lidí říká, že se vám to či ono povedlo, že jste úspěšná, tak o sobě pochybujete méně, vašemu sebevědomí to pomáhá a posiluje to víru v sebe sama.

Vždycky jsem si uměla udělat co chci. Jím, co chci. Oblékám se, jak chci. Říkám, co chci.

V souvislosti s natáčením filmu Odcházení jste kdysi řekla: „Vašek vždycky udělá, co chce.“ Umíte taky udělat, co chcete?

To jsem uměla vždycky. Jím, co chci. Oblékám se, jak chci. Říkám, co chci. Občas si tím způsobuji problémy, a i když nejsem už tak kritická k odlišnostem v trápení druhého člověka, narůstá počet mých nepřátel, ale jsem taková a jiná už nebudu.

Jste jedna z mála žen ve vysokém postavení, ze které vyzařuje přirozená ženskost. Jak jste si ji dokázala udržet?

Myslím, že žena má zůstat ženou. Žena je nositelka života a mrzí mě, když se muži k nám jako k ženám nechovají. Když mám příležitost, tak je to i učím. Pro mě byla vzorem ženskosti Jiřina Jirásková, ta se skutečně uměla chovat jako žena. Na představení přišla vždycky upravená. Já jsem spíš samaritán, typ pečující, nikdy jsem nebyla přehnaně obskakovaná. Byla jsem vychovávaná jako kluk. Nevadí mi mužské práce, vrtám do zdi, přitloukám… Přesto mě ženy často neměly rády. Vzbuzuju hodně emocí, na rozdíl od ostatních prvních dam, přestože se o to nijak zvlášť nesnažím.

Máte nějaký osobní recept, jak se doopravdy mít ráda? Užíváte si třeba péči o svůj zevnějšek, módu?

Já zase sebe tak neprožívám. Pokud nemám nějakou sledovanou společenskou akci, chodím zásadně naprosto nenalíčená, ve starém oblečení. Nikdy jsem například neměla vizážistu ani stylistu, neuznávám to.

Dagmar HavlováDagmar HavlováAutor: Lucie Robinson

Máte nějaké tajné osobní rituály, které vám dělají radost?

Chodím na procházky s pejskem a pozoruji jeho zvířecí rituály, které probíhají v přesném sledu. I já mám své rituály, ale kosti zatím nezahrabávám. Jeden rituál vám prozradím. Před složitými představeními a náročnými rolemi, jako byly Marie Stuartovna, Roxana, Čechovova Raněvská, Ibsenova Rebeka, mám jeden rituál. Modlím se vzadu za jevištěm, než na něj vstoupím.

Článek připravila redakce časopisu Moje psychologie.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes