Chcete být zajímavá? Naučte se mluvit s cizími lidmi

8. dubna 2017
  • Chcete být zajímavá? Naučte se mluvit s cizími lidmi

    Znáte ty okamžiky. Sedíte v čekárně u doktora, jedete nekonečná patra výtahem a prostor postupně ovládá rozpínající se ticho. Nebojte se ho rozbít a mluvit s lidmi, které neznáte! 

    U většiny z nás ticho signalizuje nápor pocitu paniky. Začínáme horečnatě hledat, co říct a jak prolomit mlčení.

    Bohužel, umění nezávazné konverzace s cizími lidmi jsem po své matce, která je v tom přebornice, nepodělila. Ve svých pubertálních letech jsem na její schopnost tlachat s kýmkoli na jakékoli téma pohlížela s despektem.

    V dospělosti již s lehkou závistí, protože ve vlakovém kupé, výtahu nebo čekárně na cokoli jsem byla ze sebe schopná vysoukat pouze vstupní „dobrý den“ a úlevné finální „na shledanou“. Když nepočítám cesty nočním taxíkem, tam jsem byla schopná taxikáři ve zkratce vyklopit celý svůj životní příběh a na oplátku vyslechnout ten jeho.

    Moje máma rozhodně nepatří mezi nespoutané extroverty, kteří se střemhlav vrhají do jakékoli komunikace. Myslím, že její umění mluvit s cizími lidmi spočívá v tom, že se o lidi opravdu zajímá.

    Na podobnou skutečnost upozorňuje autorka knihy „When Strangers Meet“ Kio Stark.

    „Když někoho neznámého pozdravíte a zeptáte se ho, jak se má, nemá to žádný sémantický význam. Je v tom něco jiného. Má to sociální význam. Když tyhle věci říkáme, chceme tím vyjádřit – vidím vás,“ říká Kio Stark.

    Jde o to přijmout druhého člověka v jeho jedinečnosti a mít s ním společný prožitek.

  • Zajímat se znamená být zajímavý

    Když už se rozhodnete bavit s člověkem, kterého neznáte, soustřeďte se plně na něj i na to, co říká. „Když se budeme soustředit na to, abychom se o lidi zajímali a poznávali je, hrozí nám jen nebezpečí, že se staneme velmi oblíbenými. A to je mnohem snazší než představa, že kdykoli potkáme nějakého člověka, měli bychom mít v zásobě 1487 zajímavostí. Ach, jaká úleva!“ píše autorka knihy Jak mluvit s kýmkoli o čemkoli Leil Lowndes.

    Takové povídání navíc většinou ani nemá žádný konkrétní cíl. Obvykle se v konverzaci nehodláme posunout k nějakým hlubokomyslným tématům. Smyslem je otevřít se druhému a nabídnout mu prostor, aby mohl udělat totéž směrem k nám.

    „V kontaktu s neznámými lidmi je spíše zapotřebí dokázat vystihnout atmosféru a pokusit se s nimi o vytvoření kontaktu pomocí nezávazné konverzace. A v té o obsah zpočátku nejde,“ radí psycholožka Kamila Thiele.

    „Zkuste se tedy zaměřit na atmosféru než na to, co říkáte. Povrchnější řeči, tedy mluvení ‚o ničem‘, slouží především k ubezpečení těch druhých, že o ně stojíte.“

    To znamená, že pokud tuto minikonverzaci nezačnete sami, můžete na ni alespoň drobně zareagovat. Jako projevení sympatie druhým to úplně stačí.

  • Konverzační rozcvička

    Nejsnazší cestou, jak navázat konverzaci s cizími lidmi, je pochválit jim oblečení, boty, tašku, účes, prostě cokoli.

    „Všechno jsou to věci, které pro dotyčné něco znamenají, strávili s nimi nějaký čas nebo si je vybrali s velkou péčí. Na komplimenty vzpomínáme většinou s láskou, stejně tak jako na člověka, který nám je řekl. Ale musíte je myslet vážně a upřímně!“ radí Kio Stark. Anebo zkuste fintu, kterou Kio Stark nazývá triangulací.

    V situaci jste obvykle vy, cizí člověk a pak je tu ještě nějaká třetí věc, kterou vidíte oba a můžete ji komentovat. Obraz na stěně v čekárně, rozbité tlačítko ve výtahu, ubíhající krajina při jízdě vlakem – k tomu všemu se dá pronést nějaká poznámka nebo komentář, který může odstartovat další rozhovor.

    Psychologové dokonce zjistili, že se lidé cítí komfortněji, když se otevřou lidem, které neznají, a jsou vůči nim mnohdy upřímnější než ke svým rodinám nebo přátelům. Často mají pocit, že jim cizí člověk lépe rozumí.

    „Může to být i tím, že s ním začínáme od začátku. Sdělíme mu celý příběh, vysvětlíme všechny okolnosti a výsledkem může být, že nás skutečně chápe lépe,“ vysvětluje Kio Stark.

    Také nás vnímá z jiného pohledu, který není ovlivněn společnými zážitky ani zatížený stereotypy, s nimiž na sebe občas navzájem nahlížíme. Někdy se lidé v hovoru s neznámými obávají zacházet do detailů s tím, že je nechtějí obtěžovat, ale Kamila Thiele to vidí jinak: „Čím více detailů poskytnete, tím větší možnost nabídnete druhým se v hovoru něčeho chytnout, nějak navázat a rozvést hovor do bohatší konverzace.“

  •  Nemějte strach z neznámého

     Dříve možná lidé nemívali takový problém mluvit s neznámými lidmi. Prostě se mluvilo, ticho bylo divné. Dnes se každý raději stáhne ke svému mobilu. 

    A to dokonce i v kavárně, kde sedí se svými přáteli. Navíc dětem v dobré víře klademe na srdce, že „s cizími lidmi se nemluví“. Jsme vychováváni k tomu, že cizí lidé jsou nebezpeční, že jim nemůžeme věřit a že nám mohou ublížit.

    „Ale většina cizích lidí nebezpečná není,“ namítá Kio Stark.

    „Jsme z nich nejistí, protože nemáme žádný kontext. Neznáme jejich záměry. Místo abychom využili naše vnímání a rozhodování, spoléháme na kategorii ‚cizí člověk‘. A to tvrdím i přesto, že vím, že ne každý člověk na ulici má dobré záměry. Je dobré být přátelský a je dobré se naučit, kdy takový nebýt, ale nic z toho neznamená, že se musíme pořád bát,“ pokračuje Kio Stark.

    Zkuste si zaexperimentovat a udělat něco trochu jinak. Například můžete při čekání na tramvaj pochválit paní stojící vedle vás kabát, uvidíte, jakou jí tím uděláte radost. A sobě také. „Když mluvíte s cizími lidmi, děláte krásné přestávky v očekávaném plynutí vašeho i jejich každodenního života,“ odhaluje Kio Stark, v čem spočívá největší kouzlo mluvení s cizími lidmi.

    Proč mluvit s cizími lidmi? Poznávání nových lidí je zábavné * Od nových lidí se můžeme naučit něčemu novému * Každý člověk je jiný, a to znamená, že může být i zajímavý * Každý má v sobě něco jedinečného, co může nabídnout * Lidé jsou rádi, když jim nasloucháte * Téměř vždy je možné najít něco, co máte s druhým společného * Každý má příběh, který stojí za vyprávění

     Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy