Tereza Hofová: Válka je absurdní. Cítím bolest a hlava mi to nebere

4 min čtení

4 min čtení

Na kontě má řadu divadelních, filmových i seriálových rolí, nyní se do středu pozornosti televizních diváků dostala díky dvoudílné kriminálce ČT Vražedné stíny. Tereza Hofová, jejímž poznávacím znamením je kudrnatá, přirozeně prošedivělá hříva, je tváří květnového čísla časopisu Moje psychologie. V rozhovoru promluvila o tom, jak s desetiletou dcerou mluví o válce na Ukrajině, ale také o osobní nepotřebě popularity.

Částečně žijete na Islandu; teď jste tam zrovna byla pracovně, jste čerstvě zpátky v Česku. V jaké podobě je na Islandu přítomna současná situace na Ukrajině?

Já ji vnímám velmi silně, ale bylo zajímavé, že na ostrově to téma trochu zmizelo. Island je opravdu nastavený tak, že všechno se děje někde tam trochu dál, navíc nemají stejnou hlubinnou zkušenost s válkou nebo okupací jako my. Nemají ji v emotivní ani genetické paměti. Pro ně se odehrává, vědí o ní, ale cítíte, že nerezonuje tak silně jako u nás. Říkám si, že jsme na válečné konflikty citlivější vzhledem k naší historii. Vnímala jsem to už v roce 2014 při okupaci Krymu, tehdy jsem se hodně bála. Přála jsem si, abychom se okamžitě odstřihli od Ruska, přála jsem si, abychom se přestali bavit se zlem. Samozřejmě, po bitvě je každý generálem, ale Rusko, přesněji jeho politiku jsem vždy sledovala s ostražitostí. Někdy mě děsí, jak se moje obavy naplňují. Jsou to věci, které pro mě vždycky byly velké téma. V dospívání jsem řešila holocaust, válku, a to i v návaznosti na vyrovnání se s občanskou válkou v Jugoslávii. Nechci se pouštět do velkých úvah, ale vnímám tu absurditu války. I když jsem o tom tolik četla, tolik se o to zajímala, i o současné konflikty mimo Evropu, až teď, když je takhle blízko, zažívám tu neuchopitelnou bizarnost. Cítím tu bolest, to utrpení. A hlava mi to nebere. Jsem ráda, že například Petra Procházková zprostředkovává rozhovory z „druhé strany“. To mě přitahuje až obsesivně: nemyslím si, že to pochopím nebo najdu odpověď, ale zkouším to. Mám potřebu poskládat si tu krutou koláž. Kreml je pro mě muž, který chytil ženu, co chtěla odejít, za vlasy a smýká s ní po podlaze, kope do ní, plive na ni a nutí děti, aby se na to dívaly.

Jak o válce mluvíte se svou dcerou? 

Otázky přijdou, ale neláduju ji tím. Spíš jí ukazuju cesty, jak pomáhat. Je skautka, odvážely jsme věci do Skautského institutu, který organizoval sbírku a viděla jsem, že jí právě tohle pomáhá se s tím vyrovnávat. Když doma poslouchám zprávy nebo podcasty, většinou mám sluchátka. Já jsem vyrostla za bolševika, vím, jaké to je, když člověk vyrůstá v podvědomém strachu z něčeho takhle obrovského. Nechci ji zbytečně strašit, protože v deseti letech si nemůže dát do souvislosti třeba politický kontext, ale samozřejmě to cítí. A stejně to brzy začne vnímat přes reálný život – kolem ní budou ukrajinské děti, které musely odejít.

Tereza Hofová pro časopis Moje psychologie.

Dlouhé roky herecké kariéry jste byla spojena s nezávislým divadlem – ať už ve Studiu Hrdinů nebo v A Studiu Rubín – filmu jste se začala věnovat až po třicítce. Dívají se na vás vaši původní diváci jinak ve chvíli, kdy jste ta tvář z obrazovky, cítíte rozdíl? 

Vůbec, abych řekla pravdu, ale já se ani nepovažuju za populární. Na svém bytí ve veřejném prostoru pracuju tak strašně málo a tak strašně nerada, že to ani nevnímám. V mé práci se neodráží to, jestli mluvím k divákům v divadle nebo v televizi, snažím se dělat, co mě oslovuje, co jsou moje témata. Mám pocit, že se to navzájem obohacuje, že takhle mám možnost mluvit jazykem jiné části společnosti. Občas je dobré být součástí komerčního projektu, protože ten na společnost nahlíží z jiné stránky. Mě baví, jak mám síly rozložené. 

Vystudovala knihkupectví, poté herectví na DAMU. Po absolutoriu hrála ve Švandově divadle nebo v Činoherním klubu v Ústí nad Labem. Dnes působí v pražském Studiu Hrdinů, A Studiu Rubín nebo brněnském HaDivadle. Významné filmové role hrála například v seriálech Mamon, České století, Dáma a král nebo ve snímcích Domestik, Lidi krve nebo Vražedné stíny. Žije střídavě v Praze a na Islandu, má desetiletou dceru.
Tereza Hofová

Bylo pro vás překvapivé, že jste začala dostávat filmové role ve věku, kdy herečky už mají své ustálené místo? Chtělo se vám vůbec opustit nezávislou scénu? 

Mě to hrozně zajímalo! Chtěla jsem točit, byl to výsledek mé předchozí práce, shody okolností a asi i toho pověstného štěstí, které je v našem oboru důležité. Ale necítila jsem to tak, že mě konečně objevili. Když člověk dělá nezávislé divadlo, ví, že ho neuvidí tři miliony lidí. Jistě, cítíte satisfakci, když se povede film, ale tu vám úplně stejně přinese i divadelní představení. Kdyby to bylo ještě doplněné finančním zázemím, které vede k možnosti soustředit se jen na jednu věc, bylo by to skvělé. Práce na filmu a divadle je tak odlišná, že snem každého herce je vyzkoušet si to na obou frontách. Troufám si taky tvrdit, že naprostá většina herců není hnaná touhou po popularitě. Pro většinu lidí kolem mě být hvězdou seriálu není vnitřně tak dostačující jako mít úspěšné představení v divadle, které celkem vidělo třeba jen 450 lidí.

Jak se žije na střídačku mezi dvěma tak odlišnými zeměmi? Jak zvládá střídavou péči o dceru s bývalým partnerem – Islanďanem? A co by podle ní pomohlo české divadelní scéně?

Celý rozhovor s Terezou Hofovou najdete v květnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 05/22