...

... Zdroj: istock.com

Můj týden ve tmě: Neměl jsem tušení, jestli je den, nebo noc!

Proč se někdo nechá dobrovolně zavřít do dokonale zatemněných prostor a stráví tam o samotě celý týden? Co si od toho slibuje a co tím získá? Tyto a další otázky napadnou každého, kdo se doslechne o metodě zvané terapie tmou. Letos na podzim jsem ji sám absolvoval. 

Od terapie tmou jsem si nic přelomového nesliboval ani jsem ji nevnímal jako terapii, protože jsem neměl pocit, že bych se potřeboval s něčím „léčit“. Měl jsem nejasné tušení, že bych mohl na něco zajímavého přijít, ale představy jsem záměrně ponechával ve stavu značné neurčitosti. Předpokládal jsem, že se věci nějak vyvinou, což se také stalo.

Terapie tmou je založena na senzorické deprivaci, tedy absenci podnětů z vnějšího prostředí, a u nás ji lze absolvovat na několika místech. Já jsem se rozhodl pro týdenní pobyt v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné u PhDr. Andrewa Urbiše, který má s touto metodou bohaté zkušenosti a nejdéle ve tmě pobýval pro mě nepředstavitelných padesát dnů.

Když jsem dorazil do Beskyd, byla taková mlha, že jsem neměl tušení, že se okolo lázeňského areálu tyčí kopce a v dálce je dokonce vidět Lysá hora. Čekalo mě úvodní vyšetření u PhDr. Urbiše a debata o mé motivaci a očekáváních. Zmocňovala se mě rostoucí nervozita, která vyvrcholila ve chvíli, kdy jsme se vydali do vilky, jež se na týden měla stát mým domovem.

Ve světle jsem si prohlédl obytnou místnost s postelí, křeslem, psacím stolem a rotopedem, jídelnu, kam mi personál denně nosil vegetariánskou stravu (avšak vše bylo zařízeno tak, abych se s nimi nesetkal a nepronikl ke mně ani paprsek světla), dále záchod, koupelnu i komoru k uložení mých zavazadel. Poté jsem strávil prvních pět minut ve tmě, abych si všechno doslova osahal, a pak PhDr. Urbiš ještě jednou rozsvítil, zřejmě aby se ujistil, že jsem se ve vilce nepotloukl. Ujistil jsem ho, že jsem v pořádku, ačkoli jsem uvažoval, jestli jsem se nezbláznil a jestli chci vážně na týden odejít ze světa.

Potom už jsem zůstal sám se sebou v černočerné temnotě v malém domku bez oken. Člověk se pochopitelně musí obejít bez mobilu a veškeré další elektronické veteše a jejích svítících displejů. To je jednoznačně osvobozující. Do vilky proniká jen málo zvuků z okolí, což ještě prohlubuje pocit izolace a je jen na vás, jak s ní naložíte. První den jsem samozřejmě z větší části prospal. Co taky ve tmě jiného?

Postupně jsem zjišťoval mnoho věcí, které se snad daly předem očekávat, avšak prožít je na vlastní kůži a opravdu naplno je něco docela jiného. Uvědomil jsem si, jak moc závisíme na vnímání času. Po každém probuzení bez šance zjistit, jak dlouho jsem spal a kolik je hodin, jsem neměl tušení, jestli je ráno, večer nebo třeba půl třetí v noci. Původní mlhavé povědomí o denních dobách se rozplývalo stále víc, ale zároveň mi na nich přestávalo záležet. Nepotřeboval jsem je. Během týdne mě celkem čtyřikrát navštívil PhDr. Urbiš, ale nevyzvídal jsem, jestli je dopoledne nebo půlnoc. Nevyužil jsem ani příležitost k telefonickému spojení prostřednictvím přístroje na stěně nad psacím stolem.

K čemu člověk zavřený ve tmě potřebuje psací stůl? No přece ke psaní. Výrazným výstupem z mého pobytu bylo patnáct oboustranně popsaných listů. Když si na nich člověk skládáním zvýrazní řádky, není záznam myšlenek a nápadů nic obtížného.

Kromě komunikačního zařízení může člověk v případě jakýchkoli potíží využít ještě dvou možností. První je vypínač pod ochranným krytem, po jehož odstranění lze ve vilce rozsvítit, a druhou dva klíče v zapečetěné dřevěné krabičce, kterými se dají odemknout vchodové dveře, pokud by chtěl člověk vyjít ven. Jestliže bych se k nim však uchýlil, pobyt ve tmě by skončil. A mě pořád víc zajímalo, co bude dál.

Aniž bych o to usiloval, mozek mi začal přehrávat podstatné životní události a některé mi ukázal z pohledu jiných zúčastněných. Poznamenal jsem si jména lidí, se kterými musím pohovořit a případně se jim za něco omluvit. Bylo to zajímavé, ale pořád nic omračujícího. Pak následovala krátká, asi jednodenní fáze příšerné nudy. To nejlepší přišlo někdy v polovině pobytu (čas samozřejmě jenom odhaduji), kdy hlava kromě rozlišování denních dob rezignovala i na přehled o spánku a bdění. Ocitl jsem se někde mezi nimi, ve zvláštním polospánku, jaký běžně neznáme. Odkudsi z nevědomí se vynořovaly barvité obrazy a košaté myšlenky, které jsem buď nechával klesnout zpátky, nebo bez zvláštního úsilí sledoval jejich vývoj. Pohybem ruky jsem črtal do tmy barevné obrazy a ty mi zůstávaly před očima. Nakonec se dostavily i vidiny, o kterých jsem četl v článcích, avšak byly vcelku obyčejné. Viděl jsem okno, jímž proudilo světlo, uprostřed místnosti stolek, cihlovou zeď a vyřezávané dřevěné dveře. Věděl jsem, že nic z toho tam ve skutečnosti není. Na druhou stranu jsem byl rád, že se ze tmy a z hlubin mé psýché nevynořily žádné přízraky, i když jsem chápal, že i ty by měly svůj smysl. Všechno do sebe zapadalo.

Tato fáze trvala zřejmě skoro celou druhou polovinu pobytu a utekla rychle. Během ní jsem si zapsal „už dlouho mám pocit, že je neděle kolem čtvrté odpoledne“, nebo naopak že „čas si plyne, jak chce“. Čtvrteční ráno přišlo dřív, než jsem se nadál. Pod dozorem terapeutické dvojice jsem pomalu vyšel z vilky. První sluneční paprsky po týdnu byly ostré a působily až neskutečně. Na několik hodin se mi z nich roztočila hlava a celé dopoledne jsem měl tmavé brýle. Předešlá absence vjemů se projevila zbystřením všech smyslů, takže jako bych se ocitl ve světě intenzivnějších zvuků, barev a vůní. Současně jsem si začal uvědomovat, že tento stav nepotrvá věčně, a snažil jsem si ho co nejpřesněji zapamatovat. Trochu mě zamrzelo, že začíná návrat do reality.

S odstupem týdnů a měsíců na pobyt ve tmě rád vzpomínám. Mám dojem, že vzhledem k nepředvídatelnosti onoho kontaktu s nevědomím není taková zkušenost vhodná úplně pro každého, ale člověk, který není vysloveně nevyrovnaný, z ní může leccos vytěžit.

Článek vyšel v magazínu Moje psychologie!