Lenka Dusilová nepochybuje. Už na to nemám čas, říká

29. října 2016
Lenka Dusilová nepochybuje. Už na to nemám čas, říká

Nezvolňuje. Ani po narození vytouženého chlapečka Edwarda, ani před narozeninami. U muzikantky Lenky Dusilové by to byla věčná škoda.

Lenka je jedinečný muzikantský a zpěvácký originál. A svá je i v osobním kontaktu.

„Neumím dělat rozhovory! To je hrozný, jak se stydím,“ varovala. Samozřejmě že přeháněla.

Začátek roku jste cestovala se Spitfire Company a s představením One Step Before the Fall, které už několik let uvádíte s tanečnicí Markétou Vacovskou. S jakým ohlasem jste se v Evropě setkaly?

Fungovalo to, myslím, velice dobře. Spitfire Company se nejen s tímto představením podařilo dostat na přední evropské scény a pro mě je příjemné se podívat na zajímavá místa. Hrály jsme třeba na festivalu Rencontres de la forme courte v Bordeaux, kam není úplně snadné se dostat.

Kdybyste měla srovnat přijetí představení doma v Česku a třeba v Bordeaux – našla byste nějaké rozdíly?

Se Spitfire Company jsme toho už sjezdily dost a rozdíly v přijetí našeho představení určitě existují. V říjnu minulého roku jsme třeba byly ve Švédsku a musím říct, že dobývat severská srdce je těžší.

Pro nás je ale vlastně každé představení takový fight, nemáme přesnou choreografii a ani hudebně nejde o jednolitý tvar. Jako muzikant jsem hodně závislá na Markétě a podle toho, jak jsme zrovna napojené, se to představení odvíjí, ať už jde o tempo nebo různé stupně emočního nasazení. Je to vždycky napínavé a vzrušující.

To představení absolvuje Markéta Vacovská v boxerském ringu, vy její tanec mimo ring doplňujete hudbou a hlasem. Jak se jako muzikantka zvyklá být středem pozornosti cítíte v roli ženy v pozadí?

Nikdy nebylo mojí nejsilnější ambicí stát v čele, být frontmanka. Mně docela vyhovuje pozice – jak já říkám – ženy za pultem, kdy mám před sebou a pod nohama různé krabičky a kolem sebe tu svou bublinku, ze které vychází zvuk a odvíjí se nějaký hudební svět. To mě dost baví a přenáším ten princip taky do svých sólových koncertů.

Hraju písničky, ale implementuju do nich svoje specifické hudební krajiny. Moje emoce se nevejdou do tvaru písničky, musím mít plochu, která není omezena slovem a obvyklou aranží.

Na vystoupeních s Markétou mě baví ji sledovat, být na ni napojená, poznat, jak se asi cítí. Jsme takové propojené nádoby.

Další taneční představení jste vytvořily s Newyorčankou Tendayi Kuumba na základě mezinárodního výměnného projektu. Co je jeho principem a jak jste se dostala k téhle příležitosti?

Opět je to zásluha Spitfire Company, konkrétně jedné z jejích hlav Miřenky Čechové, manželky hlavního šéfa souboru Petra Boháče. Miřenka dělá programovou ředitelku v newyorském Českém centru, kde vymyslela projekt Prague-New York Effects spočívající v propojení amerického a českého hudebníka nebo tanečníka.

Pilotním dílem projektu se stalo naše představení s afroamerickou tanečnicí Ten-dayi Kuumba. V životě jsme se neviděly, byly jsme ve spojení jen přes internet, kde jsme si vyměňovaly nápady a řešily koncept vystoupení. Až v únoru v New Yorku jsme tomu daly finální tvar.

Byla to docela jízda!

Rozhovor připravil OK! magazín. 

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes