.

. Zdroj: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

.
.
.
.
5
Fotogalerie

Klára Melíšková: Můj život je teď v husté fázi

S herečkou Klárou Melíškovou jsem se sešla v den voleb do českého parlamentu. A naše setkání bylo poznamenané obdobím rychlých změn – ve světě okolo i v jejím vlastním životě. „Nevím, co všechno můžu říct. Teď je můj život v nějaké fázi a za pár týdnů to může být jinak. Teď se věci vyvíjejí nesmírně rychlým tempem,“ uvažovala na začátku Klára Melíšková. 

A co se tedy ve vašem životě děje?

Snažím se vědomě pracovat sama se sebou a se situacemi, které nastávají. A ta práce na sobě se postupně zúročuje. Nejsem na ni sama, pomáhají mi, jak já jim říkám, vědmy. Nejsou to žádné kartářky, ale terapeutky, které mají navíc jakousi schopnost vidět dál a cítit situace v souvislostech.

Co s těmi vědmami konkrétně děláte?

Mluvím s nimi o všem, co se mi zrovna v životě děje. O vztazích, o práci, o dětech, o sobě. Teď například procházím emočním čištěním svého vztahu s rodiči, abych si s sebou dál netáhla jejich programy, které na mě za celý život nanesli. Znamená to přijmout své rodiče se vším všudy, nechat to špatné odejít a nechat v sobě jen to dobré. Každý den provádím meditační cvičení a to, co se začne dít, je neuvěřitelné. Vyplavují se emoce – agresivita, vztek, pláč, radost, zároveň vám do toho v mysli běží důležité pozitivní i negativní obrazy z dětství, a teď se to všechno začíná čistit. Promítá se mi to i do vztahů s dalšími lidmi v reálném životě. Terapeutka mi říká, že když se proměníte vnitřně, začnete přitahovat jiný typ mužů i jiný typ žen. Každý z nás přitahuje to, na co jsme nastaveni. Jedna moje kamarádka má takové úsloví: „Jaká šla, takovýho potkala.“

A mluvíte o tom i se svými rodiči?

Ano, já i můj bratr, který na sobě také tímto způsobem pracuje. Rodiče o tom vědí a samozřejmě si z toho dělají legraci. Ale i když říkají „to jsou ty vaše kejkle“, jsou tomu otevření, protože jim na nás záleží, zajímá je to. Jsou na té cestě s námi. Máma s námi absolvovala rodinné konstelace, což není vůbec jednoduché ani obvyklé. Dokonce i táta jel za tou mojí vědmou, aby si s ní popovídal. A teď už je schopen nás doopravdy vyslechnout a nezavrhovat, co říkáme. Já i brácha jsme zvyklí s rodiči naprosto otevřeně o všem mluvit, i když to bylo někdy drsné. Vždycky jsme si říkali, že máme pocit, jako bychom jeli v nějakém proudu opravdovosti. Je nám dáno mít schopnost spolu komunikovat a vždycky najít řešení.

.
. | Zdroj: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

Budoucnost byla v mlze. Až později se vše začalo rozmotávat.

Jak se vaše proměna projevuje v ostatních, například partnerských vztazích?

Postupně přicházím na to, že ty blízké, partnerské vztahy se nemůžu snažit „urvat hlavou“. Jde o to, jestli dokážete jít cestou cítění a otevřenosti, krok za krokem, a doopravdy ten vztah žít. Ne se snažit to vyřešit hned za každou cenu. Když to přestanete řešit hlavou, najednou to začne fungovat. A o co víc se dostávám k sobě a jsem schopná mít ráda sebe sama, se vším všudy, taková, jaká jsem, tím víc jsem schopná milovat a přijmout jiného člověka.

Znamená to tedy, že je důležité mít trpělivost sama se sebou?

Stoprocentně. Nemůžete to urvat, stejně se vám to vrátí, pokud to není prožité do lásky, pravdy, otevřenosti vůči sobě, všemu a všem. Nevyzrajete na to. Uděláte kolečko a budete to mít zpátky. Někdy není snadné tu trpělivost udržet. Přemohou vás emoce a například se dopustíte nějakého zkratového jednání. To je vám pak líto a už se to nedá vzít zpátky, tím se celá věc ještě prodlouží. Ale tomu se nelze vyhnout. To k tomu všechno patří.

Takže je dnes váš život jiný, než jste si ho představovala, když jste se před dvěma lety rozhodla odejít z manželství?

Já jsem si nic nepředstavovala, spadla jsem do toho a najednou jsem věděla, že takhle už dál nemůžu. Budoucnost byla v naprosté mlze. Až později se všechno začalo rozmotávat.

A jak si představujete budoucnost teď? Máte z něčeho obavy?

Jako první mi v mysli naskočí obavy z války. Mám obavy z toho, co se děje ve světě, z toho, co dělají muži ve vysokých funkcích, nejen v Česku, ale na celém světě. Agresivita se stává normou, necitlivost, nevnímavost, neschopnost propojit se mají úplně navrch. Právě teď jsem o tom přemýšlela v souvislosti s volbami. Tolik vyhozených peněz za reklamy na billboardech. A přitom k volbám chodí stále málo lidí. Mluvili jsme o tom nedávno v divadle. Jak a čím se lidí dotknout, jak v nich zažehnout touhu něco změnit, jak je zcitlivět, aby měli přístup ke svým emocím, pocitům – protože když budou mít přístup k sobě, budou tyto věci cítit naprosto jasně. Třeba i to, že je třeba jít k volbám. I když výběr může být těžký.

Pokračování 2 / 3

Myslíte, že divadlo tuhle moc má?

Já bych si to přála. Představení může předat tu jiskru, touhu začít se dozvídat něco o sobě, o všem vědomě přemýšlet. Sama u sebe vidím, že to je práce, kterou člověk ve svém životě provádí takřka každou minutu. Třeba když řešíte nějaký vztah. Pořád vás to táhne k tomu člověku, ale vy víte, že musíte zůstat u sebe. Každou minutu pracujete na tom, že tohle teď není na pořadu dne, teď budu dělat, co chci já, co mně udělá dobře. Počínaje tím, že si uvaříte čaj, na který máte právě chuť. Na co se podíváte v televizi, co si oblečete, kam půjdete, komu zavoláte, s kým se setkáte. Je to intenzivní titěrná práce, někdy opravdu minutu od minuty. U sebe cítím, že už to začíná fungovat. A čím víc se dozvídám o sobě, tím víc můžu vnímat okolí.

Takže se dá říct, že jste sebe sama po rozvodu příjemně překvapila?

Ano. Na začátku jsem měla pocit, že už nemůžu, už nechci, už to nedám, na to nemám, chci umřít. Ale pokaždé jsem poprosila „bytosti“, „anděly“, aby mi pomohli dál, posvítili mi na cestu a ukázali mi další krok. A ta pomoc vždycky přišla. Ovšem tohle může každý prožívat jinak. Ale tohle je můj příběh a já to mám takhle.

Trpěla jste ve své práci někdy „impostor syndromem“? Tedy pocitem, že si úspěch nezasloužíte, že jste se tam, kde jste, dostala pouhou náhodou a že diváci či kolegové vás kdykoli mohou prokouknout?

Ano, ale už ho nemám. Osvobodila jsem se od toho tak před dvěma lety. Teď už naopak vím, že jsem tady správně. Zrovna nedávno jsme se o tom v divadle bavili. Stále probíráme své strachy, říkáme si, co si myslíme jeden o druhém jako o hercích. Zabýváme se intimními tématy. Ivan Trojan mi kdysi řekl, že moje herectví nemá grunt a je založené na pouhé náhodě: „Ty jsi někdy geniální a někdy jsi ale úplně mimo. Nic moc mezi.“ A to bylo přesně to, co jsem si o sobě myslela i já a čeho jsem se obávala. Měl pravdu, často jsem byla jako herečka líná a čekala jsem, že tam samo něco přijde. Střelila jsem to tam jen intuitivně. A ono to někdy přišlo a někdy nepřišlo. Teď se čím dál tím víc snažím neztratit autenticitu a v každé minutě chci vědět, co dělám. Snažím se jít do podstaty, což souvisí s tím, že i já sama se dostávám ke své podstatě, a to se projevuje ve všem, i v práci. Doufám! Ale když se dívám třeba na seriál Trapný padesátky…

.
. | Zdroj: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

Práci na sobě člověk provádí vlastně každou minutu svého života. Je intenzivní i titěrná.

To je jeden z mála případů, kdy dílo, ve kterém hrajete, sklidilo dost rozporuplný ohlas. Jak to prožíváte?

Nějaké ohlasy se ke mně dostávají a vlastně těm lidem rozumím. Pár známých mi řeklo, že je to naprosto skvělé, a jiní zase, že je to příšerné. Názory jsou různorodé. Seriál po mnoha stránkách není dotažený, jsou tam skvělé situace, ale některá místa jsou naopak nepodařená. Důležité ale pro mě je, že jsem ani na chvíli nezalitovala, že jsem to vzala. Na natáčení jsme chodili jako do tábora, spolupráce s režisérem byla skvělá a s kolegyněmi Alenou Mihulovou a Pavlou Tomicovou jsme si byly hodně blízké. Doufám, že je tam znát ta naše energie, to, jak nás to bavilo.

Nedávno měl také premiéru třetí díl filmového cyklu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Zahradnictví…

Moje role Bedřišky nemá tolik prostoru, ale i tak mě bavilo přicházet na to, jaká je. Ve třetím dílu je Bedřiška už starší, mám tomu odpovídající líčení a nosím takový molitanový obleček, protože Bedřiška ve svém věku přibere. Zjistila jsem, že tahle starší verze mojí postavy mě moc baví, díky ní jsem pochopila, jak bych mohla hrát i tu mladší. Bavilo mě hledat, kam se posunula, v těle, v myšlení i v řeči, ve všech výrazových prostředcích.

Ve filmu Já, Olga Hepnarová, hrajete matku titulní hrdinky, která jí – tehdy čtrnáctiletou – po sebevražedném pokusu uštědří neuvěřitelnou větu: „Na sebevraždu musíš mít pevnou vůli, holčičko.“ Prý to matka Hepnarové řekla i ve skutečnosti…

Bohužel si umím představit, že vás vaše dítě vytočí natolik, že ho takhle zraníte. Zvlášť když máte problém s projevováním citů, když v sobě máte tolik potlačeného, jako měla matka Olgy.

Na druhou stranu pro ni vytvořila podivný artefakt – ve své zubařské ordinaci jí vsadila zuby do lidské lebky, kterou si Olga vozila v autě…

Ano, ona se snažila s ní navázat svým způsobem kontakt. Psala jí omluvenky do školy, předepisovala jí prášky na spaní a udělala pro ni tu lebku. Snažila se s dcerou komunikovat, ale ona evidentně potřebovala úplně jiný přístup.

Pokračování 3 / 3

Působíte hodně tiše, introvertně. Umíte se zlobit, nadávat, křičet?

Mám obrovské sinusoidy, dokážu jít do radosti i agrese, ale není to úplně příjemné ani mně, ani lidem v mém okolí, ani dětem. S tím se také snažím pracovat, protože ta agrese znamená něco potlačeného v sobě. Snažím se objevovat, co to je, a tím té agrese ubývá. Není tolik toho, co by se akumulovalo a potom stříkalo ven ve formě té negace a hrubé síly.

Ve věku okolo čtyřicítky se hodně žen poprvé učí nastavovat si hranice vůči okolí, říkat ne.

O to se snažím a daří se mi to, energie ubývá a já už vlastně chci dělat jen to, co je mi libé, abych to byla já. Čím dál víc se mi daří ty věci rozpoznávat a říct: tohle se mi nelíbí proto a proto, do toho nepůjdu proto a proto. Čím dál víc to umím pojmenovávat, jak poznávám sama sebe.

Studovala jste improvizaci u Ivana Vyskočila. Pomáhá vám schopnost improvizovat i v reálném životě?

Setkání s panem Vyskočilem a jeho dialogickým jednáním bylo pro mě tenkrát obrovským zážitkem. Netušila jsem, čeho jsem schopná. Překvapilo mě, že dokážu vyjít před lidi, aniž bych tušila, co jim budu říkat. Nechat skrze sebe proudit tvůrčí energii a snažit se ji uchopovat tak, aby to bylo zajímavé pro mě i pro diváky. Rok nebo dva mi to vůbec nešlo a Ivan stále říkal, že to je běh na dlouhou trať. Tělo má naučené vzorce a samo se tomu vzpouzí. Ale když se mi to potom párkrát podařilo, opravdu jsem se sama divila, co to ze mě leze. Potom mě zajímalo, jak ten stav autenticity, kdy něco vzniká přímo na místě, dostat do situace, kdy říkáte daný text. Aby to vypadalo, že repliku říkám poprvé. A pracuju na tom vlastně pořád. Pořád mě zajímá autenticita v hereckém projevu a se svými vědmami se bavím i o svých postavách.

.
. | Zdroj: Lucie Robinson (archiv Mojí psychologie)

Probouzím se a musím říct, že je to úžasný pocit, být ženou.

Pracujete nějak také se svým tělem?

Poslední půlrok mu věnuju velkou pozornost. Má to zpětně obrovský vliv i na duši. Chodím do streetworkoutové tělocvičny a mám osobního trenéra Radka Laciho. Chci, aby mě moje tělo poslouchalo, aby bylo funkční. Nechci vypadat jako kulturistka, ale chci mít sílu, být pružná, abych mohla dělat cokoli, dokud to bude možné. Kromě toho chodím na dotykový tanec, protože jsem zjistila, že nemám probuzenou svou ženskost, a snažím se s tím něco dělat. Díky tomu jsem v sobě pocítila neuvěřitelnou jemnost, něhu, pomalost, o kterých jsem věděla, že někde jsou, ale neuměla jsem je uvést do života.

Co to je, dotykový tanec?

Na první hodině jsem se jenom učila rozpohybovat páteř. Potom pocítit své centrum pod pupíkem, ze kterého vychází veškerý pohyb. A pak to vše propojit dohromady přes obrazy, představivost, fantazii, hudbu. Cítím, že v těle je uloženo tolik příběhů, o kterých jsem neměla tušení, ale i emoce a různá traumata. Tělo potřebuje ke zpracování informací delší čas než hlava.

A jak to může napomoci ženskosti v běžném životě?

Domnívám se, že my ženy jsme jaksi zhrubly. A muži nevědí, co se sebou, protože není potřeba lovit, ztrácejí svou pevnost. A přicházím na to, že to nepůjde napravit bez vzájemné spolupráce. Pokud já nezjemním, muž nemá šanci zpevnit a zmužnět. A naopak. Je to na nás všech. Oni bez nás nemají šanci, my nemáme šanci bez nich. Když jsem hrubá a agresivní, on nemá prostor na to, být mužný a pevný.

Hodně žen to ale řeší prostě jen tím, že si koupí boty na podpatku nebo namalují pusu rtěnkou…

Já si tím také pomáhám a dost mě to baví. Začala jsem víc nosit šaty, sukně i boty na podpatku. Ale ta změna musí přijít zevnitř, na hlubší úrovni. Vnější prostředky jsou dobré jako pomůcka. Tohle jsem dlouho nechápala, neměla jsem vůbec kontakt se svým tělem. Teď se probouzím a musím říct, že to je úžasný pocit, být ženou.

Rozhovor vyšel v prosincovém čísle časopisu Moje psychologie.

Moje psychologie 12/2017
Moje psychologie 12/2017 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie