Janu Bernáškovou jsem na tento rozhovor oslovovala s tím, že budu mluvit s úspěšnou herečkou a autorkou dvou knižních bestsellerů. Netušila jsem, že poslední roky jejího života by mohly být předlohou pro film. Roli hlavní hrdinky – ženy, kterou osud zkouší, co všechno ještě vydrží – by mohla Jana hrát bez přípravy. Ona to totiž všechno v reálu žije.
Ještě než jsem zapnula diktafon, začala jste mi vyprávět, že jste se nedávno vůbec poprvé obrátila na astrologa. Proč?
Poslední čtyři roky – a především tento – jsou pro mě megatěžké. Obrátila jsem se tedy na astrologa Jiřího Schulze, kterého jsem již delší dobu sledovala na Instagramu a jeho sdělení ve mně hodně rezonovala, aby vypracoval horoskop pro mého syna a já mohla mít aspoň nějakou naději, že se uzdraví. A následně jsem si nechala udělat i svůj horoskop. Teď mě napadá, že bych mohla ostatním poradit, jak zjistit přesnou hodinu a minutu narození, což je předpoklad pro vypracování horoskopu – já nejdřív vůbec netušila, kdo mi to řekne. A přišla jsem tak na to, že do 30 let od narození to lze najít v archivu porodnice. Pak se člověk musí obrátit na krajský úřad… Horoskop mě zajímal, protože jsem chtěla pochopit věci, které mi přišly od života hrozně nefér. Třeba že mám naloženo víc, než zvládám. A to si myslím, že toho zvládám hodně.
TIP NA VIDEO: Jak probíhalo focení titulky Mojí psychologie s Janou Bernáškovou?
Co se ve vašem životě dělo a děje?
Začalo to tím, že nám umřel pejsek. Někdo si řekne, že to se tak stává a proč to vůbec zmiňuju… Ale hodně mě to vzalo. Byla to stará čivava, kterou jsme si vzali z organizace Dočasky De De, ale za čtyři měsíce umřela na psí chřipku. Přišlo mi hrozně nespravedlivé, že 10 let žila zavřená v kleci v množírně a ten normální život, kdy byla šťastná a konečně volná, si mohla užít jen 4 měsíce… Pak šel můj táta na operaci žlučníku a při tom zjistili, že má rakovinu slinivky. Když šel do nemocnice, měl přesně naplánováno, že se za týden vrátí do práce, ale všechno už bylo jinak. Bylo to martyrium, těžkou chemoterapii podstupoval s tím, že je to stejně nevyléčitelné. Že je to jen boj o čas. S tou diagnózou žil poměrně dlouho – rok a dva měsíce – ale bylo to vykoupené extrémní péčí, kterou jsem mu poskytovala, a dostal se také do experimentální léčby, která mu zabírala. Když taťka nečekaně zemřel na zástavu srdce, našel ho můj tehdy šestiletý syn a ten traumatizující zážitek se na něm bohužel dost odrazil. Nastoupil do první třídy, kterou moc nezvládal, často plakal, takže se nakonec musel vrátit do nultého ročníku. A když se tohle překlenulo, začal covid, děti onemocněly, já přestala pracovat. Při druhé vlně jsem onemocněla já a zůstaly mi trvalé následky. A aby toho nebylo málo, mamka dostala mozkovou mrtvičku jako následek covidu.
Jeden dva problémy člověk obvykle zvládne sám a zase jde dál. Ale když se potíže několik let kumulují, není prostor ani energie ty jednotlivosti třeba jen vstřebat, natožpak se s nimi psychicky srovnat. Kam se obracíte pro pomoc?
Jsem člověk, kterému stačí málo a hned se začne radovat, vidět věci s optimismem. Ale dostala jsem se do fáze, kdy toho optimismu ubývalo. Sice třeba přišlo drobné zlepšení, ale téměř vždy se to zase zhoršilo. Například jsme zaléčili syna, ale vzápětí dostal silnou virózu a vše bylo zase špatné. Když zvládl virózu, dostal ve škole rýmu a zánět středního ucha a byli jsem zpět na začátku. Pořád jsem se snažila jak v synově, tak v mé nemoci najít nějaký vyšší smysl, až jsem se z toho úplně vyčerpala a nevěděla kudy kam. Už řadu let navštěvuji terapie a nebojím se vyhledávat i další pomoc, protože když se s tím začne zavčas, dá se to zaléčit slovem a člověk nemusí přejít na antidepresiva. V poslední době se snažím společně s astrologem přijít na věci, na které jsem zatím nepřišla. Potvrdil mi mimo jiné, že teď mám v životě opravdu velké zatížení, ale že toto zatížení mám už potřetí v životě. Téměř přesně mi řekl, před kolika lety jsem měla podobně náročné období, což byla doba, kdy se mi narodila dcera a já jsem se pak rozcházela s mým tehdejším partnerem. Řekl mi také pro mě velmi důležitou věc, že co se mi děje, není žádný boží trest ani špatná karma. Že postavení planet, které nyní mám a které může za to, co se mi děje, má někdy ve svém životě úplně každý. Saturn, který tam dominuje, není zlý, ale je to učitel našeho života. Vstoupí do něj a rozmete vše, co nefunguje. Před lety mi rozmetal vztah, který nebyl funkční. Teď mě Saturn učí přes moje zdraví, které jsem neměla dobře uchopené, a vím, že si musím projít všemi těmi temnými řekami, protože když se to snažíte obejít, dostanete ještě větší ťafku.
Celý rozhovor s Janou Bernáškovou si můžete přečíst v srpnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz.
