Období po roce 1918 je charakterizováno velkou debatou o ženských právech a snaze žen uspět v mnoha oblastech, které byly do té doby výhradně pánskou záležitostí. Od volebního práva po právo studovat, vyučovat, sportovat nebo například pilotovat letadlo. To vše ovšem za předpokladu, že i přesto nemusí žena ztratit na své eleganci a vybraném chování. Ostatně – gentlemani také ne.
Zajímavé je nahlédnout do časopisu Eva z roku 1935, kde se píše, jaký je rozdíl mezi ženou „běžné společenské úrovně“ a mezi ženou „vnitřně ušlechtilou“. Zatímco ta první se například „dohovoří několika jazyky“, ty vnitřně ušlechtilé především „dokonale ovládají svoji mateřštinu“. Ta první dovede „zacházet s růží a zkrášlovacími prostředky“, tak druhá „dává přednost individuálnímu výrazu svého obličeje“. To, co si pracně dobýváme nyní, jako právo nekopírovat mediální vzory krásy, propagovaly ženské časopisy už v období mezi válkami.
Ikonické ženy první republiky tedy byly v první řadě ušlechtilé a vzdělané, s intelektem a morálními kvalitami však dbaly i o kulturu svého těla. Velkou inspirací pro veřejnost byly pochopitelně herečky. Zajímavé je, že jejich šaty nebyly filmové „kostýmy“, ale byly většinou jejich vlastní civil, s výjimkou historických filmů.Zita Kabátová vzpomínala, že náklady na šaty leckdy spolkly celý honorář. Ačkoliv se točilo černobíle, herečky musely mít šaty různých barev, aby patřičně vynikly. A tak není divu, že herečky nosily své filmové modely i jako civil a velmi řešily, jaký model si pořídí.
K Podolské pro pláště, k Rosenbaumovi pro róby
Módě kralovaly dva salony – Hany Podolské a Oldřicha Rosenbauma. Ačkoliv byli majitelé v podstatě konkurenti, i jejich chování provázela noblesa. Dokázali spolu až neuvěřitelně vycházet – telefonovali si například navzájem a informovali se o tom, co připravují, aby si „nelezli do zelí“. A řada významných osobností „šila u Podolské i Rosenbauma“. Například obě české herecké hvězdy - Adina Mandlová a Lída Baarová. K Podolské se chodilo pro kostýmy a pláště, salon Rosenbaum byl proslulý róbami a šaty a měl dokonce i vlastní parfém.
V kostýmu od Podolské okouzlila Adina Mandlová Oldřicha Nového ve slavném filmu Kristián
Hana Podolská a Adina Mandlová vytvořily jedno z nejinspirativnějších spojení. Právě tato švadlena stojí za překrásnými kostýmy z filmu Kristián a sama Adina Mandlová prohlásila, že ne ona, ale paní Podolská měla dostat za film státní cenu. U Hany Podolské pracovala jako manekýna další herečka, Eliška Pleyová, která podle dobových svědectví patřila mezi nejlépe oblékané herečky první republiky. Kromě filmů, jako jsou například Okouzlená nebo Dívka v modrém, hrála v Národním a v Divadle E. F. Buriana. Byla nadšenou zákaznicí dalšího z významných salonů – salonu Hedviky Vlkové.Významný byl také Modelový dům Roubíček, který zažil největší slávu v období stylu art deco. Jeho rozkvět – stejně jako činnost salonu Rosenbaum – ukončil nástup Hitlera k moci. Rosenbaum musel emigrovat, ale na módu nezanevřel. Založil úspěšný módní salon v New Yorku – Oldrich Royce – a mezi jeho klientky patřily například i manželky prezidentů Trumana a Eisenhowera. Arnoštka Roubíčková ze salónu Roubíček takové štěstí neměla a podle všeho zemřela v koncentračním táboře.
Podívejte se do galerie na nejvýznamnější modely pražských salónů a na hvězdy společnosti, které je nosily.
Psáno s využitím knihy Evy Uchalové Česká móda 1918 - 1939.
