Proč nás tak fascinují pupínky na obličeji? A proč znovu a znovu podléháme pokušení si je vymačkávat, i když víme, že nic dobrého z toho nevzejde?
Vědci popisují tuto zdánlivě banální činnost jako boj člověka s něčím, co ve svém životě prostě nechce. To se dá přirovnat k leckterému jinému boji, například proti tchyním, blbcům nebo životním partnerům, kteří opravdu nejsou těmi pravými. Všichni se stejně vrací jako na zavolanou, takže svádíme pořád dokola bitvu, ve které na konci zažijeme většinou neúspěch a beznaděj. „Na místo zvykání si na některé věci se snažíme proti nim bojovat. Odpor nám pomáhá udržet si odstup od věcí, nebo lidí, které by nám mohli jakkoli znepříjemnit život,“ tvrdí Daniel Kelly, autor knihy pojednávající o významu znechucení.
Odstup si pomyslně vytváříme, na druhou stranu ale některé z nás takové bitvy lákají, někdy dokonce baví, uspokojují. Když se objeví pupínek, vyvolá to v nás okamžitě pocit, že jsme v přesile a bez rozmýšlení vyrážíme zahubit ten nehezký přírodní úkaz, který nám kazí vzhled a hlavně image ‚už dospělého člověka‘. Když potom přijde další, jsme možná zoufalí (především když vypučí před nějakou ultra důležitou událostí, jíž může být třeba rande, nebo ples), nicméně opět jdeme zvítězit mač ‚já versus beďar‘. Proč rýpeme do svého obličeje jako do zahrádky a nezacházíme s ním jemně? Člověk totiž vidí jen problém (pupínek), nikoli však to, že ublíží i jeho okolí (vlastní obličej).
Jeden umře a pět dalších přijde na pohřeb…
Vymáčkněte si vítězoslavně jeden pupínek a vzápětí se udělají další. Závislost si s vámi bude pohrávat do nekonečna. V tomto případě existuje několik pravidel, které když dodržujete, budete mít pleť v rámci možností čistou a problémy s rozrýpanými pupínky téměř úplně zmizí. Budete-li jíst zdravě (pupínky se dělají hlavně kvůli různým nečistotám v krvi způsobeným právě špatnou stravou), budete-li o svou pleť pečovat nejlépe přírodními přípravky, jako je například ‚tea tree oil‘ a pravidelně ji čistit, akné a jeho vymačkávání už nebude na denním programu. Chovejte se ke své pokožce lépe a ona vám to vrátí.
A co potom?
„Já vím, že to je hrozný, jenomže já si nemůžu pomoct a musím hned do všeho, co se mi na obličeji objeví, rýpat,“ řekla mi kamarádka. Zároveň o svou pleť pečuje, používá různé přípravky, ale ze své záliby prostě nesleví. Pokud je člověk smířený s tím, že jeho pleť se nezlepší, pokud do ní bude neustále rýpat, problém je vyřešen, protože v tuto chvíli už není problémem. Co by si někteří počnuli bez této zdánlivě banální, za to nepochybně bizarní tradice? Nahradili by ji jinou? Začali by si třeba kousat nehty?
Nejrozumnější by určitě bylo začít odbourávat stravovací návyky, které špatné pleti dávají všanc. Říká se ‚všeho s mírou,‘ což kdyby platilo v tomto případě, bylo by to ideální. Nebyly by žádné strupy a následně jizvičky po do krve rozrýpaných pupíncích. Proč to tedy děláme? Protože zlozvyky k životu patří a pocit slasti a vítězství je tak sladký, že ani trvalé následky nás někdy nezastaví.
