Je to jako vyhnání z ráje. Na obrazovce běží závěrečné titulky poslední epizody vašeho milovaného seriálu a vy cítíte prázdnotu a smutek. Nechce se vám opustit svět, který se stal součástí vašeho života.
Sitcom Jak jsem poznal vaši matku byl celá léta kulisou mého vaření rodinných večeří. Když ho televize přestala vysílat, měla jsem pocit, že se od nás někdo odstěhoval. Moje domácí podvečery byly najednou nějak divně pusté a prázdné. Seriál Babylon Berlín jsem objevila, až když HBO začala vysílat čtvrtou řadu. Ale během pár týdnů jsem zhltla ty tři předcházející, a když jsem se na konci čtvrté řady s Gereonem a Charlottou loučila, připadalo mi, že mě opouštějí milovaní přátelé. Po konci Stranger Things jsem o tom mluvila se svým terapeutem, a poté, co Harry Potter v Relikvii smrti porazil Voldemorta, uzavřela se pro mě jedna životní etapa.
TIP NA VIDEO: Jak ze zatracovaného projektu vznikla komedie Pelíšky s nesmrtelnými hláškami?
Takže když jsem se dozvěděla, že existuje fenomén zvaný post-seriálová deprese, okamžitě mi bylo jasné, o čem je řeč. Ten pocit náhlé prázdnoty a lehké nevolnosti, s níž se člověk neochotně vrací do skutečného světa poté, co skončí poslední díl. Pocit, že jste ztratili skutečné přátele, s nimiž jste se seznámili na neobyčejně zábavné dovolené.
Není to samozřejmě nic nového. Už na konci devatenáctého století byl Arthur Conan Doyle zavalen dopisy zoufalých čtenářů, když se po sérii detektivních příběhů rozhodl nechat zahynout Sherlocka Holmese v Reichenbašském vodopádu. Mnoho fanoušků tehdy chodilo ve smutku a víc než dvacet tisíc čtenářů zrušilo předplatné časopisu Strand, v němž povídky vycházely. Po několika letech musel autor pod tlakem veřejnosti hrdinu oživit.
Současní diváci, sledující seriály na streamovacích platformách, jsou na tom určitě lépe, než bývali ti v časech klasické televize, kdy jim po závěrečných titulcích posledního dílu nezbývalo než čekat, jestli jim televize milostivě pustí reprízu. Dnes si mohouseriál přehrát hned znovu od začátku. Ale upřímně, o to vlastně v tu chvíli, kdy truchlíme nad koncem milovaného příběhu, nikdo nestojí, ať už k nám dorazil v jakékoli formě.
Jistě, knihu si můžeme přečíst znovu od začátku nebo si u seriálu přehrávat staré epizody, ale to nám nepřinese ten pocit napětí a bezdechého očekávání, jak to bude dál. Už nikdy se s příběhem nemůžeme propojit stejným způsobem jako tehdy, kdy jsme ho sledovali poprvé.
Smyšlené příběhy, skutečné emoce
Smutek po skončení seriálu nemá samozřejmě nic společného s depresí v klinickém slova smyslu. Psycholožka Rita Kottasz z Kingston Business School, která se zabývala jeho výzkumem, pro něj používá portugalské slovo saudade, vyjadřující nostalgické tesknění po něčem vzdáleném a nedosažitelném.
Profesorka Maja Djikic mluví o významu emočního propojení s postavami, které zesiluje náš zážitek z příběhu, ale po jeho skončení vyvolává onu nepříjemnou kocovinu: „Otevřeli jste se příběhu a bohatství jeho emocí. Dali jste se mu všanc a nasycoval vás způsobem, který se dotýkal vaší zranitelnosti. Ale když skončil, odnesl si s sebou i kousek z vás samotných.“
Jak je zřejmé, totéž se nám stává i při čtení. Možná dokonce intenzivněji než při sledování audiovizuálních děl. Podle mnoha psychologických výzkumů četba posiluje empatii a vzbuzuje v nás citlivost vůči lidem a skupinám lidí, s nimiž nemáme autentickou životní zkušenost. A i když to, co se odehrává na stránkách knihy, je jen fantazie, náš emoční prožitek je skutečný.
Něco podobného se ostatně děje i autorům, jakmile dokončí knihua musejí se rozloučit s postavami, které obývaly jejich vnitřní svět po řadu měsíců či let. Velmi tím trpěl například Truman Capote, autor slavné Snídaně u Tiffanyho, který řekl: „Dopsat knihu je, jako odvést vlastní dítě na dvorek a zastřelit ho.“
Zážitek sdíleného rituálu
Zajímavé je, že pocit truchlení po skončení milovaného seriálu málokdy nastupuje ve chvíli, kdy všechny díly zhltneme naráz během jednoho nebo dvou večerů. Rozprostření příběhu do delšího časového úseku posiluje naše emoční zapojení, postavy se stávají součástí našeho myšlenkového světa a doslova vstupují do našich životů. S knihami a filmy o Harrym Potterovi dospívala celá generace mileniálů. Jedna z účastnic výzkumu Rity Kottasz zmiňuje případ dívky, která si v devíti letechpřečetla první díl Harry Potter a Kámen mudrců. Když o řadu let později série skončila filmovýmuvedením druhého dílu Relikvie smrti, stála na prahu dospělosti a cítila se „krutě opuštěná“.
Podobným fenoménem se stala i Hra o trůny. „Skončení tak dlouhého seriálu nám připomíná míjení času, rozdíl mezi tím, kým jsme byli na jeho začátku a kým jsme se během sledování stali,“ říká Rita Kottasz. Důležitým faktorem je také sdílení příběhu s dalšími lidmi. O Harrym Potterovi, Hře o trůny nebo o Přátelích se diskutovalo v kancelářských kuchyňkách, u kafe i u vína.
Seriály se tak stávaly společenským fenoménem a ještě více se propojovaly s našimi životy, podobně jako kdysi Nemocnice na kraji města, kdy debaty o doktoru Štrosmajerovi ovládly celé Československo. „Je to sdílená kolektivní zkušenost podobně jako mistrovství světa v hokeji nebo přistání na Měsíci. Díváme se společně, nebo každý sám, ale všichni pak o příběhu spekulujeme,“ dodává Rita Kottasz.
Zpátky ve skutečném světě
Když seriál skončí, naše vlastní realita se nám může zdát příliš všední, nudná a nehostinná. Příběhy jsou samozřejmě také určitým únikem ze skutečného světa, anestetikem na každodenní problémy. Psycholog Brian Kong upozorňuje, že lidé trpící úzkostí nebo depresí mohou být k této forměúniku ještě náchylnější: „Pokud smutek přetrvává i několik dnů, je to znepokojivé. Je třeba zamyslet se nad tím, jakou roli ve vašem životě vlastně seriál plní, co vám nahrazuje.“
Smutek nad koncem milovaného seriálu ale můžete obrátit i v něco kreativního. V době covidové pandemie jsme s manželem propadli španělské lupičské sérii Papírový dům, a když skončila, zážitek jsme si prodloužili tím, že jsme se na aplikaci Duolingo začali učit španělsky. Fanoušci Pána prstenů nebo Hry o trůny zase proměnili diváckou vášeň v cestovatelskou a začali masově navštěvovat místa, kde se příběhy natáčely, tedy Nový Zéland a Dubrovník. Můžete se stát autory recenzí či fanfiction nebo své zážitky sdílet ve fanouškovských skupinách. A samozřejmě nakonec vždycky přijde moment, kdy objevíte nový příběh. Ponoříte se do něj a stanete se součástí nového světa plného dobrodružství, napětí, barev a emocí.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz. Nové číslo vychází 6. března 2023.
