Herečka Lucie Žáčková nemá ráda, když je něco černobílé. Mluví klidným konejšivým hlasem a přitom se pouští do témat tak hlubokých, až se vám z nich tají dech.
29. února má premiéru film Manželé Stodolovi, kde jste ztvárnila jednu z největších českých sériových vražedkyň. Čím vás role přesvědčila, že jste na ni kývla?
Tím, jak byla napsaná. Brala jsem ji prostě jako filmovou postavu.
Jaké debaty byste chtěla, aby film vyvolal?
Hlavně nějaké. Aby klidně někdo přišel a řekl, že mu přijde odporné točit o takových lidech film. Týká se to nás všech, a pokud tito komplikovaní jedinci, kteří opravdu nedělají dobré věci, jsou jakousi nemocí naší společnosti, pak je úplně v pořádku, že někdo řekne fuj a někdo jiný au. Dokonce se může najít i někdo, kdo řekne wow, a právě proto je potřeba se bavit o tom, co v člověku vyvolává zlo a jak se cítí, a také o tom, že každý z nás je schopen v extrémních situacích udělat hroznou věc.
Nikdo za sebe nemůže dát na sto procent ruku do ohně, já jsem přesvědčená, že určité okolnosti a tlak zvenčí mohou člověka úplně zlomit a proměnit ho ve zrůdu. O tom bychom měli mluvit. Zároveň bychom měli také přemýšlet o tom, co můžeme jako společnost i jako jedinci udělat, aby se to nestávalo.
Vaším filmovým manželem je Jan Hájek. Vy jste manžele hráli mimo jiné už ve filmu Kobry a užovky, za který jste obdržela Českého lva. Jak se vám společně hrál vztah plný závislosti, pokřivené lásky a vzájemné manipulace?
Máme dobrý základ. Mně se s Honzou obecně hraje dobře, a zvlášť u těchto těžkých věcí cítím, že se o něj můžu opřít, jsem vedle něj v pohodě.
Jde to zahrát s každým dobrým hercem?
To netuším. S Honzou se známe dlouho, vlastně ještě z Ostravy, často jsme se na divadle setkávali v různých komplikovaných rolích a člověk si na to trošku zvykne. Je v tom jistá míra luxusu, že to berete opravdu jen jako filmový vztah a spoustu věcí si nemusíte vysvětlovat ani říkat, protože jsou zkrátka jen přítomné.
V pořadu 7 pádů Honzy Dědka jste před lety popisovala, že jste právě s Janem Hájkem měli poměrně bouřlivé období, až jste si prošli nějakým obdobím nenávisti a pak zase usmíření. V té době jste se hodně potkávali právě na jevišti. Jak se takové osobní vztahy propisují do herecké práce? Je možné je úplně upozadit?
Osobní vztahy mezi herci jsou sice důležité, ale zároveň se dá říct, že nejsou důležité vůbec. Nemohu soudit, že by jedno bylo lepší než druhé. V Činoherním klubu se nám podařilo nastavit bezpečné prostředí a já vím, že s kým jsem na jevišti, s tím si vzájemně jako kolegové fandíme, což považuji za nesmírně důležité. Můžeme tak mít spolu i nějaké osobní bouřlivé období, ale v základu vždy musí být, že svému partnerovi dávám plus, a ne minus, protože kdyby to přerostlo do opravdové nenávisti, kdy toho druhého nemůžu vystát, tak už by se to na jeviště určitě propsalo, což by dobré nebylo.
Vy jste takové bouřlivé, nebo spíš náročné období měla i sama se sebou. V rozhovorech jste zmiňovala deprese už od dětských let, nejistoty, tendence zapíjet své pocity alkoholem, také jste si prošla finančními problémy. Co byl ten zlomový moment, v němž jste se rozhodla porvat sama za sebe?
Zlomových momentů bylo hodně a vždycky nějak souvisely se setkáním s druhým člověkem, který mě přijímal takovou, jaká jsem. Který mi vždy dával plus, a ne minus, neviděl ve mně všechno to, co jste teď vyjmenovala, ale viděl ve mně člověka, který je fajn a má v sobě dobré věci.
Vy jste je v sobě viděla taky?
Ano.
Co vám ještě pomohlo? Byla jste například na terapii?
Chodím na ni deset let. Zrovna řešíme, kdy ji asi ukončím, ale záleží to hlavně na mně, pořád si mám co ujasňovat. Myslím si, že terapeutická cesta vlastně nikdy nekončí. Člověk si sám pro sebe nastolí jakýsi režim, kdy už se zpytování svědomí a sebereflexe nedají odpárat, a pak zjistí, že jeho pohled dovnitř sebe je tak mnohovrstevnatý, že už to nemůže změnit. Řekla bych, že terapie pak může probíhat i bez terapeuta, že člověk najde cestu, ze které už spíš neuhne.
Vy jste se současně nechala v dospělosti pokřtít. Pomohla vám tedy v hledání sebe a svého místa ve světě i víra?
Víra je pro mě nesmírně důležitý bod v životě, kdy se mi strašně ulevilo. Znamená pro mě, že jsem tady, že někdo chtěl, abych se narodila, abych byla taková, jaká jsem, a že mě někdo tím životem také provází. Tím pádem mě trošku opustila křeč, že všechno musí být super, že musím být za každou cenu šťastná a že se všechno musí dařit.
Najednou jsem v rámci víry začala vnímat, že nikdo neříká, že být smutný nebo chudý je špatně a být veselý nebo bohatý je dobře. Že vlastně záleží jen na tom, aby člověk stál v pravdě, měl dobré úmysly s druhými i sám se sebou a žil opravdový život, ne jen nějakou jeho náhražku. Strašně se mi ulevilo.
Nevím, jestli je přesné říkat, že mi víra pomohla, ale určitě mi nabídla směr a cestu, po které chci jít, a i kdybych jednou zjistila, že to nebyla ta správná cesta, tak to nevadí, protože já jsem se takhle rozhodla a stojím si za tím.
Celý rozhovor s herečkou Lucií Žáčkovou najdete v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie, který najdete na stáncích. Zakoupit si jej můžete ale také na webu iKiosek.cz.
