Otravuje vám život vnitřní kritik? Kde se vzal a jak s ním zatočit
S vnitřním kritikem v hlavě se nerodíte, miminka o sobě nepochybují. To až později, když se učíte pravidlům přežití, se vám v hlavě usadí rady a příkazy vašich rodičů, vychovatelů a dalších důležitých osob. Některé z nich vám ale později začnou překážet. „Tohle nezvládneš.“ „Jsi k ničemu.“ Pokud vnitřní kritik komentuje vaše kroky v jednom kuse, je na čase se s ním vypořádat.
Zrození vnitřního kritika
Jako malé děti jste emocionálně i fyzicky závislí na svých rodičích. Potřebujete jejich péči, lásku a přijetí, takže plníte jejich požadavky. Koneckonců, oni jsou velcí a jistě znají všechno na světě. Zákazy, pravidla a příkazy se stanou součástí vaší mysli. Jak sbíráte zkušenosti, nežádoucím činnostem se snažíte sami vyhnout. Pravidla se zapíšou do vaší mysli. „Tohle se nedělá.“ „To je špatné.“ „Na to nesahej.“
Tohle však ještě není problém. Je to funkční mechanismus, který vás chrání a zároveň vám zajišťuje náklonnost rodičů, což pro vás znamená přežití. Potíž nastává až tehdy, když rodiče nebo někdo další spojí hodnocení vašeho chování s vaší hodnotou.
Špatné chování = špatný celý člověk?
„Můžeš jednou pro změnu udělat něco správně?“ „Z tebe nikdy nic nebude.“ „Jak může být někdo tak pitomý!“ Pokud jako děti slýcháte podobná hodnocení, začnete si myslet, že s vámi musí být něco špatně. Jinak by přece s vámi dospělí takhle nemluvili. Jinak by vás přece měli rádi. Podle nich jste špatný člověk, protože jste udělali něco špatného. Jste hlupák, protože jste vyvedli něco hloupého. Jednou jste selhali, jste budižkničemu. V hlavě se vám usadí věty, které v dospělosti ničí vaši sebehodnotu.
„Na základě těchto nesprávných závěrů začnete odmítat sebe sama jako celou osobnost a začne ve vás růst pocit méněcennosti,“ píše německý psychoterapeut Rolf Merkle ve své knížce Jak získat víc sebedůvěry. „Problém je v tom, že své chování spojujete s vlastní hodnotou. Právě proto vám vnitřní kritik dnes tolik škodí.“
Dříve ochránce, teď škůdce
Vnitřní kritik v dospělosti už není vaším ochráncem a průvodcem. Podrývá naši sebeúctu. Přesvědčuje vás, že nejste dost dobří, že si nezasloužíte lásku, úspěch ani štěstí. Jeho zpochybňující tvrzení si často ani neuvědomíte, jak rychle dokáže problesknout vaší myslí. Jen cítíte špatnou náladu a klesající sebevědomí.
Nízká sebeúcta má řadu vážných následků:
obtížné navazování vztahů kvůli strachu z odmítnutí, ze selhání či z blízkosti,
problémy ve vztazích kvůli přecitlivělosti, žárlivosti, aroganci,
problémy v práci kvůli workoholismu, perfekcionismu a sklonu k přetěžování sebe i ostatních,
psychické problémy, jako je deprese, úzkost, nezvládání stresu, panické záchvaty,
zdravotní problémy, např. autoimunitní onemocnění, závislosti, poruchy příjmu potravy.
Jak s kritikem zatočit?
Prvním krokem je uvědomění. Začněte se soustředit na svůj vnitřní monolog. Co si o sobě říkáte? Jaké věty se vám honí hlavou, když uděláte chybu nebo se chystáte na něco nového? Je to váš hlas, kterým k vám vnitřní kritik promlouvá?
Možná zjistíte, že ten hlas nepatří vám. Že to nejsou objektivní pravdy, ale názory, které vám někdo v minulosti předal. A vy je už nemusíte poslouchat. Jako dospělý člověk máte právo rozhodnout, které myšlenky si pustíte k tělu. Můžete vnitřnímu kritikovi říct: „Díky, ale dnes už tě neposlouchám.“
Jste dobří takoví, jací jste
Zkuste si každý den zapsat jednu větu, kterou od vnitřního kritika zaslechnete. Vedle ní si napište větu, kterou byste chtěli slyšet místo ní. Až se příště vnitřní kritik ozve, odporujte mu. Až zaslechnete „Nikdy v tom nebudeš dost dobrá,“ ohraďte se. „Hej, to jsi zase ty. Tvůj názor mě nezajímá. Já jsem dost dobrá právě taková, jaká jsem.“
Tímto způsobem začnete přepisovat svůj vnitřní monolog. A to je první krok k posílení sebeúcty. To, co vám vnitřní kritik podsouvá, nejsou fakta. Jsou to něčí názory z minulosti, které nemusíte poslouchat. Místo sebeodsuzování si vědomě zvolte laskavost a sebepřijetí.
