Když vám někdo ublíží, je potřeba víc než jen prázdných slov. Pokud však zůstane jen u těch, pak si buďte jistí, že z toho krom konce nic jiného nevzejde, píše Valentina Lebová ve své nové knize Byla to jízda. Ukázky z její publikace můžete číst i na webu Ženy.cz, tady je sedmý díl literární minisérie.
Je zvláštní, jak člověk, který zná v jeden moment vašeho života každý kousek vašeho těla, každý jeho záhyb, vůni, všechny přednosti i slabiny, někdo, koho si pustíte opravdu hodně blízko, je najednou někým úplně cizím.
TIP NA VIDEO: Jak se co nejcitlivěji rozejít s partnerem? Odpovídá Honza Vojtko
Tolik byste mu toho chtěli říct. Ve víře a naději, že to pochopí a udělá něco, co vezme všechnu zradu a s ní se nesoucí bolest někam pryč. Ale nakonec zjistíte, že nic z toho se nikdy nestane. Neudělal nic. Jenom chodil a říkal, že mě asi pořád miluje, že mi byl celou dobu věrný a že jsem to stejně celé podělala já.
To bylo opravdu málo, až příliš málo na to, abych něco chtěla udělat i já. Neměla jsem konkrétní očekávání ani představy, co by měl dělat a jak se chovat, ale podle mě má lítost vypadat úplně jinak.
Blbé je, že i když nic nechcete, vkládáte do druhých své vlastní reakce a projektujete si do jejich chování svoje činy. Já něco podělat – a stát se to může, nikdo z nás není neomylný – udělala bych možné i nemožné, abych druhého – pokud bych ho opravdu chtěla a milovala – získala zpět.
Ale to, co předváděl, pro mě byla jen nepodstatná slova, která proletí kolem jako vítr někde na pláni a v cuku letu jsou ta tam. Byla to jen a jen prázdná slova, která nemohla – i když bych stokrát chtěla – převážit jeho činy. A tím to vlastně všechno pomalu zhaslo. Pro mě to nebyl důkaz lásky ani toho, že vám na někom skutečně záleží.
Na mé straně nepadlo žádné wow z toho, jak šel do sebe – i když by možná změnilo mnohé. V hlavě mi zaznělo vždy jen velmi tiché nepodstatné aha. Jedno maličké slovo, které mě nenutilo bojovat za cíl, který už mým cílem vlastně dávno nebyl. Pak přišla úleva. Úleva z toho, že víc už není třeba.
I přes to, že mi vážně chyběl (nebo mi možná chyběla pouze má zidealizovaná představa o něm?), jsem krok zpátky udělat nemohla, a ani nechtěla. Nebylo kam.
