Třicítka není žádné závratné číslo, kvůli kterému by se člověk musel cítit nějak zvlášť stár. Přesto je vstup do čtvrté dekády pro nás, pozdní mileniály, v těchto letech klíčový a vlastně i dost bolestivý. Pojí se nám s tím totiž negativní emoce, obavy i strach z toho, že „tohle je ta pravá dospělost“. Často se tak začínáme cítit v pasti. Jako by naše každým dnem stárnoucí tělo uvnitř věznilo onoho mladého teenagera, který nutně potřebuje, aby za něj skuteční dospělci vše vyřešili. Jenže stále častěji jsme to my, kdo se pro okolí stává oním spasitelským dospělým člověkem, který zajisté všechno ví a vše zařídí. Do stejné situace jsem se teď dostala i já.
Taky si pamatujete na dobu, kdy jste byli teenagery a třicátníky jste považovali za staré páprdy, kteří mají nejlepší léta za sebou? Já si kromě toho ještě vždy dost přesně vizualizovala, jak budu ve třiceti vypadat. Před očima se mi vždy objevila žena, která vypadala úplně jinak než mé pubertální já. Byla krásná, ve tváři měla vepsaný klid, rovnováhu a jakousi životní vyrovnanost. A taky měla vrásky. A dlouhé velmi bohaté vlasy. V jedné ruce podpírala batole a za druhou se jí držel jeho odrostlejší sourozenec. Přesně tak jsem si myslela, že budu vypadat ve třiceti – vyrovnaná, s prvními náznaky stáří, usazená, s rodinou a evidentně nejlepšími léty za sebou.
TIP NA VIDEO: V klíčových životních momentech může přijít vyhoření. Jak ho poznat a jak se mu bránit?
Realita je nakonec úplně jiná. Doufala jsem, že s dospělostí přijde jakási kompletní proměna mého zevnějšku. Místo toho ale na pravidelné bázi poslouchám od svých přátel (teď už pro mě) lichotivou větu: Týno, vždyť ty jsi v šestnácti vypadala úplně stejně jako teď! Dostala jsem se v životě do fáze, kdy jsem s tím už naprosto srozuměna. Ostatně, vypadat ve třiceti téměř identicky jako v šestnácti přece znamená mít vypnutou pleť a téměř žádné vrásky! Přesně toto jsou chvíle, kdy zplna hrdla děkuji genetice, kterou mi dala do vínku má babička a maminka.
Mnohem zvláštnější se pro mě ale stalo střetnutí mé vize třicetiletého já z budoucnosti s realitou na mentální úrovni. Popravdě jsem nikdy předtím s nikým nevedla diskuzi na téma, jaké to je skutečně stárnout – vnitřně. Stárnutí totiž stále ve společnosti považujeme primárně za vnější projev, jehož vnitřní stránka je tak samozřejmá, automatická, že o ní není potřeba mluvit tolik jako o tom, jak eliminovat projevy stárnutí na obličeji. Jenže to je velká chyba. Vnitřní pocity jsou v tomto ohledu ještě podstatnější. Navíc díky nim člověk dokáže lépe pochopit, proč je pro někoho třicítka tak zlomová, že o ní otevřeně mluví i několik týdnů před narozeninami, nebo dokonce napíše článek.
„Je to zvláštní kombinace pocitu, že v určitých chvílích mentálně stárneš ještě rychleji. Já mám třeba často pocit, že od pandemie a války jsem zestárl tak o dvacet let, přitom to byly pouhé tři roky. Jenže to je jedna stránka mince. Na druhé straně leží fakt, že i když dosáhneš Kristových let, někde uvnitř sám sebe máš stále pocit, že jsi ten teenager, jenž když něco provede, zavolá mámu nebo ‚někoho dospělého‘, kdo to za něj vyřeší. Často ti budíček dají až vlastní děti a ty si díky nim uvědomíš, že najednou jsi to ty, kdo je má vést, radit jim a uhlazovat jejich problémy. A je to dost děsivý pocit, protože já v životě občas tápu úplně stejně jako v patnácti,“ řekl mi nedávno kamarád, s nímž jsem téma vnitřního pocitu spjatého s překročením třicítky otevřela.
Pocit „malého kluka“ nebo „malé holky“, který kdesi ve vás zůstane, i když už jste dávno velcí, velmi dobře znám. Ve své teenagerské vizi dospělého já jsem automaticky počítala s tím, že s přibývajícím věkem rovněž roste sebejistota, zkušenosti, sebevědomí a odvážnost. A že je to zcela přirozené. Vůbec jsem nepočítala s tím, že i ve třiceti budu mít stejný strach zvednout hovor cizímu číslu, jako jsem měla v osmnácti. Anebo že pro mě bude stále noční můrou cokoliv reklamovat v obchodě, dojít na úřad nebo podat na začátku roku daně.
Postupně tak chápu, že životní ztracenost, tápání a nejistota neodchází s věkem. A že je to nakonec přesně to, co nás může spojovat. Každý totiž zápasíme s vlastními démony (vnitřními i na těle se rojícími), ať už nám je dvacet, třicet nebo sedmdesát. „Já jsem vnitřně také stále mladá holka, o to víc občas nechápu, jak může moje tělo tak rychle stárnout, když já se ale necítím stará,“ řekla mi zase jednou moje sedmašedesátiletá máma. Bylo to pro mě překvapení, neboť jsem ji považovala přesně za onu sebejistou vyrovnanou ženu, která proces stárnutí – byť v jejím případě vizuálně velmi ohleduplný – přijala za přirozený. Strach z toho, že postupně přestáváte mít kontrolu nad tím, jak se vaše tělo chová a vyvíjí, zatímco hlava zůstává stejná, je zcela opodstatněný.
A proč vlastně dělám takový humbuk okolo stárnutí, když mluvím o třicetinách? Neboť je to první dekáda, do níž člověk vstupuje s náznaky stárnutí. Jistě, zatím spousta z nás mezi tyto projevy řadí hlavně týdenní zotavování z kocoviny, věčně bolavá záda anebo přibírání po jednom náletu do McDonaldu, zatímco dříve jsme mohli cheeseburgery jíst denně a nepřibrat ani deko. Ale je zcela v pořádku si tyto drobné proměny těla uvědomovat a říkat, jaké – často negativní – pocity v nás probouzejí.
„Počkej, teď už bude jenom hůř,“ slýchávám často v odpovědi na svou reflexi třicetin od staršího okolí. Přestože toto zvolání považuji za jedno z největších konverzačních klišé, děsivé na něm je, jak pravdivé je. I proto mne nejspíš ono překročení věkové hranice za pár dnů tak děsí. Vstupuji do něčeho nového, co sice v mnoha směrech bude možná zábavné a dobrodružné, zároveň vím, že některé věci, které jsem ve dvaceti brala jako samozřejmost, se postupně vytratí a už se nevrátí.
„Je mi třicet necelý měsíc a nikdy jsem se necítila lépe,“ řekla mi náhle do mého věkového rozjímání před pár dny kamarádka. „Před rokem bych ti řekla, že nějaký životní předěl v oslavě třicátých narozenin vůbec nespatřuji a že je to jen číslo. Posledních dvanáct měsíců se ale vše změnilo. Začala jsem bilancovat a neskutečně se bála. S tímhle věkem totiž nepřichází jen stárnutí, ale i povinnost. Povinnost mít spoustu věcí urovnaných i povinnost nastavit si hlavu tak, abys byla dostatečně usazená a připravená na rodinu,“ začala mi dělat výčet, který jako by vyšel z mé vlastní hlavy. „A víš, co bylo nejlepší? Že ve chvíli, kdy jsem se probudila s třicítkou na čele, všechno to odešlo. Všechen strach z toho, co všechno se změní, byl pryč. Neboť se nezměnilo vůbec nic. A já se nakonec za celý svůj život zrovna teď cítím nejsvobodněji, znám svou hodnotu a vím, co chci,“ zakončila svůj monolog. A já si teď nepřeji nic víc, než aby i tato její zkušenost byla univerzálně přenosná. Uvidím za týden.
