„Můžu si sáhnout?“ aneb Jak se z těhotenského břicha stane veřejná atrakce
V 6. měsíci těhotenství jsem si začala všímat zajímavého úkazu. Moje tělo už není čistě moje, stalo se veřejným majetkem. Okolní svět najednou začal moje břicho vnímat jako samostatnou jednotku. A tak na něj lidi mluví a sahají, aniž by jim došlo, že jde o součást živé bytosti, které to nemusí být příjemné.
Fyzický kontakt s cizími? Ne, díky
Obecně platí, že nejsem zrovna kontaktní typ. S blízkými se ráda obejmu, s partnerem pomazlím, ale dokud nemám s konkrétním člověkem osobní vztah, držím si ho dál od těla. Doslova. Právě proto mě každá otázka „Můžu si sáhnout?“ dostává do nepříjemné situace.
„Vždycky přece můžeš odmítnout“
Jasně, většina lidí se sice ptá na svolení, čímž mi teoreticky dává možnost volby. Když si ale představím to trapné a nekomfortní ticho, které by následovalo po mém odmítnutí, radši zatnu zuby a přetrpím těch pár vteřin nevyžádaného fyzického kontaktu.
Co mi však nedošlo, je to, že tím posouvám svoje hranice. Daná osoba si totiž zapamatuje, že jsem s tím v pohodě, a tak se příště už ani nezeptá. Další přítomní si toho všimnou a automaticky očekávají, že mě můžou zvesela osáhavat taky, aniž by se zeptali, jestli mi to vadí, nebo ne. To mě naučila až naprosto absurdní zkušenost, kterou jsem si prošla před dvěma týdny.
Dostala jsem tvrdou lekci
Jelikož jsem toho názoru, že s těhotenstvím a dítětem život nekončí, zúčastnila jsem se halloweenské párty na chatě, kam s naší partou jezdíme každý rok. Měla jsem trochu obavy z toho, jak se budu jako jediná střízlivá cítit mezi opilými. Nakonec ale tohle nebyl ten hlavní problém. Ani ve snu by mě nenapadlo, co mě tam čeká.
Moje břicho poutalo opravdu hodně pozornosti. Využila jsem ho jako součást svého kostýmu, takže bylo většinu večera holé, čímž jsem si – jak se později ukázalo – dost naběhla. Začalo to nevinně. Kamarádi se nesměle ptali, jestli se ho můžou dotknout, a já s pochopením pro jejich zvědavost přikyvovala. Pak se ale přidali i ti, se kterými jsem se o pár vteřin dříve seznámila. Ve snaze o zachování přátelské atmosféry jsem svolila, což zpětně hodnotím jako velkou začátečnickou chybu.
S alkoholem hranice zmizí úplně
Spolu s množstvím alkoholu v krvi všech účastníků rostla i frekvence a intenzita fyzického kontaktu. Někteří břicho „pouze“ zběžně pohladili, jiní ho bezostyšně osahávali klidně několik minut v kuse. Nejšílenější moment ale nastal ve chvíli, kdy jedna osoba mé břicho zdlouhavě hladila, mluvila na něj a pak celou situaci zakončila tím, že ho políbila. Ano, políbila! A to jsem ji ten večer viděla poprvé.
Poslední kapkou bylo to, když se mě tatáž osoba zeptala, jestli mi to věčné osahávání nevadí. Trochu se mi ulevilo a zcela upřímně jsem odpověděla, že už mi to začíná být dost nepříjemné. Její reakce? Další pusa na pupek!
Lidi, proberte se!
Já osobně moc nechápu, proč většinu lidí láká sáhnout si na těhotenské bříško. Možná je za tím zvědavost, obdiv k zázraku stvoření života nebo očekávání, že ucítí pohyb miminka. Ať už vás ale k otázce „Můžu si sáhnout?“ vede cokoliv, myslete na to, že pořád jde o něčí tělo a jeho majitelce vaše doteky nemusí být vůbec příjemné. Pokud se tedy nejedná o blízkou osobu, raději své nutkání potlačte a počkejte si, až otěhotní vaše kamarádka nebo příbuzná. Ty vám totiž upřímně řeknou, jestli jim dotek vadí, nebo ne.
A jak vnímáte těhotenské břicho vy? Přijde vám normální na něj sahat, nebo už je to za hranou?
