Kelímek plný horké kávy, kožená bunda, hřejivá čepice, chladné slunce probleskující skrz barevné listí... a Gilmorky. To všechno je neoddělitelnou součástí mé představy o ideálním podzimu. Pohádkový svět fiktivního Stars Hollow pro mě vždy byl únikem z reality, který jsem dlouho potřebovala se železnou pravidelností. Letos jsem si ale seriál, který jsem poprvé viděla v pubertě, pustila o něco dřív: v březnu, během šestinedělí. Myslela jsem, že stokrát viděný příběh mě příjemně pohladí, rozhodně už ale ničím nepřekvapí. Překvapil.
Malebné městečko plné laskavých komediálních postaviček a uprostřed všeho matka a dcera, které by stejně dobře mohly být sestrami. S Gilmorovými děvčaty jsem se poprvé začala setkávat v pubertě: nová epizoda běžela na Nově každou sobotu dopoledne poté, co skončil ranní blok animovaných disneyovek. Ze sledování příhod Lorelai a Rory se u nás doma stala rodinná tradice: dívaly jsme se na ně totiž spolu s mojí maminkou. A zatímco jí imponovala spíše ztřeštěná selfmade woman Lorelai, já tehdy bytostně souzněla s Rory.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na speciální díl Hodiny dějepichu věnovaný Gilmorovým děvčatům
Nenápadná dospívající knihomolka, která za pomněnkovýma očima skrývala zvídavost a intelekt a jakoby mimochodem byla objektem osudového zájmu nejhezčích kluků v okolí, byla pro mě jako pro nenápadnou dospívající knihomolku ideálním vzorem. Záviděla jsem jí školní uniformu, záviděla jsem jí prostředí výběrové školy, chtěla jsem procházet kamennými chodbami Chiltonu, chtěla jsem snídat v dřevem obložené Yaleské jídelně, chtěla jsem psát v redakci Yaleského deníku. Záviděla jsem jí Jesseho a pak i Logana, záviděla jsem jí vztah s mámou. Ta moje sice byla (a je) skvělá, ale nebyla to kamarádská věčně hláškující Lorelai se zálibou v nezdravém jídle a starých filmech.
S věkem jsem si začala všímat, že Rory má sice super život, sama ale zase tak super není. Najednou jsem si uvědomovala, že je to privilegovaná dcerka z bohaté rodiny, která svoje výsady není schopna reflektovat. Že její nesmělost a neustále vykulené modré oči jsou neskutečně otravné. Že neumí pořádně komunikovat a očekává, že se věci jen tak samy vyřeší. Že je chvíli nejistá a chvíli nafoukaná. Že má potřebu být bezchybná – a když náhodou není, začne se chovat jako rozmazlený fracek.
Ve skutečnosti Rory většinu času jednala jako úplně normální teenagerka, jejíž chování v seriálu občas drhlo nebo nedávalo smysl primárně kvůli špatně napsanému, někdy nedomyšlenému scénáři. To jsem ale já řešit a sledovat nechtěla. Chtěla jsem zábavnou pohádku, kde se máma a dcera – dvě nejlepší kamarádky se spoustou roztomilých vrtochů – cpou čokoládou a pizzou, kde se Luke neustále hádá s Taylorem o malichernostech, kde Kirk vymýšlí další bizarní byznys, jímž by se mohl živit. Čím jsem byla starší, tím míň jsem chtěla trávit sobotní dopoledne s rodiči. Máma, která nebyla jako Lorelai, mi nerozuměla, jako tehdy ostatně nikdo. A tak jsem na Gilmorky zanevřela.
Znovu jsem jim věnovala pozornost až v roce 2016, kdy jejich duchovní matka Amy Sherman–Palladino vytvořila pokračování: čtyři nostalgické díly, které slibovaly návrat domů, do Stars Hollow, se všemi známými. A spolu s tím životní vývoj titulních postav po deseti letech od skončení původního seriálu. Navnadilo mě to, klasický fan servis se ale nekonal. Jistě, objevili se prakticky všichni, kdo v Gilmorkách kdysi hráli: Rory ale byla ještě otravnější a namyšlenější než kdy dřív, navíc morálně úplně mimo mísu. A Lorelai byla stará a smutná. Nebavilo mě to. Komedie a kouzlo se vytratily neznámo kam. Šest hodin naprosto ztraceného času. Jako v té době už pracující filmová publicistka jsem si zklamání logicky zdůvodnila: Gilmorky jednoduše nejsou formát na 90 minut, i těch původních 45 bylo občas na hraně, proto to nefunguje. Minisérii s podtitulem Rok v životě jsem odepsala, v návaznosti na ni jsem si ale celý seriál po letech znovu pustila. A následující podzim znovu. A pak znovu.
Jen rok 2022 byl výjimkou. Na televizi obecně nebyl čas: letos v únoru se mi totiž narodil syn a já chtěla před mateřskou zařídit co nejvíc věcí, uzavřít co nejvíc projektů. Během šestinedělí jsem pak hledala seriál, který by mi zkrátil dlouhé chvíle mezi spaním a kojením, a volba nakonec padla právě na Gilmorova děvčata. Staré známé prostředí a příběhy splnily svůj účel, něco ale bylo jinak. Rory mě už vůbec nezajímala; mnohem víc pozornosti jsem věnovala Lorelai.
Přišla mi uvěřitelnější díky svým přešlapům a sympatičtější díky tomu, že se k nim dokázala stavět čelem. Když se v polovině první řady poprvé rozešla s Roryiným učitelem Maxem – proto, že nechtěla svojí dceři ztěžovat už tak komplikovanou situaci na nové škole – najednou mi to dávalo smysl, a zároveň jsem ji musela politovat. Tíživě na mě dolehlo to, co jsem nikdy předtím nevnímala: co všechno musela Lorelai jako máma v životě zvládnout a obětovat, aby pro sebe a Rory vybudovala život od nuly, daleko od toxického prostředí luxusního sídla Gilmorových. Ocenila jsem, jak trpělivá byla s Lukem i Christopherem, pochopila jsem, proč se navzdory opakovaným zklamáním zas a znovu snažila zlepšit vztah se svými rodiči. A pocítila jsem vůči ní nával obdivu, že si při tom všem dokázala zachovat jiskru a vlastní osobnost, což je zásadní boj všech matek – teď už také můj.
A i když si pořád myslím, že na ploše 90 minut to nemá kýžený efekt, došlo mi, proč mě Rok v životě při prvním zhlédnutí tak naštval: Gilmorova děvčata v těch čtyřech dílech jednoduše dospěla. Odešla z pohádkového světa a musela se vypořádat s realitou vysoce konkurenčního mediálního prostředí v případě Rory, se stárnutím a pocity stagnace v případě Lorelai a se smrtí celoživotního partnera v případě Emily. Já ale za deset let nestihla dospět s nimi. Nebyla jsem na to připravená. Dnes už jsem ale jinde. Mám kariéru, mám manžela, mám dítě. Plně zodpovídám za sebe i za svoji rodinu, a ještě mi zbývá mentální kapacita na to chovat se slušně k ostatním a brát v potaz jejich pocity a zkušenosti. A uvědomuji si to, co v definitivním finále Gilmorových děvčat manifestují i moje dávné televizní hrdinky: pohádkovost života nespočívá v únicích do vysněných světů, ale v tom, že ho i v těžkých chvílích zvládáme a dokážeme si v tom najít momenty štěstí. Alespoň občas.
