Vyrůstali jste na příbězích kouzelnické trojice z Bradavic? Pokud jste dítě devadesátých let, odpověď zní nejspíš ano. Na rozdíl od jiných pohádek se ale příběhy Harryho Pottera mnohých z nás drží i v dospělosti. Proč nás malý čaroděj tak okouzlil a proč mnohým z nás zachraňuje stále život?
Dvakrát máslový ležák, prosím!
A chcete normální, anebo ve stylu ledové tříště?
Samozřejmě že normální. Přesně tak, jak ho pil Harry, Ron a Hermiona u Tří košťat.
Paní v pruhované zástěře mi podává dva kelímky s béžovým mokem. Napiju se a do očí se mi nahrnou slzy. Je květen 2022 a já stojím uprostřed Prasinek a koukám na vysoké věže Bradavic, které se tyčí nad námi. Tohle je nejlepší den mého života. V 11 letech mi sice sova nepřinesla dopis s pozvánkou ke studiu čar a kouzel, ale o 18 let později jsem se přece jen do milovaného čarodějnického světa dostala. Ne, tohle není popis snu, jejž by ocenil snad každý mileniál, který stejně jako já vyrůstal na knížkách Harryho Pottera a stárnul stejně jako slavná kouzelnická trojice ve filmech.
TIP NA VIDEO: Připomeňte si trailery ke všem filmům o Harry Potterovi
Když jsem měla vloni možnost navštívit Universal Studios v Los Angeles, kde stojí zmíněné Prasinky a Bradavický hrad, v němž najdete kopii velké síně, Brumbálovy pracovny i Buclatou dámu, byla jsem na vrcholu blaha. Celá návštěva se totiž proměnila v obrovské shrnutí dětství statisíců dětí devadesátek, které v čarodějnickém světě hledali útočiště, motivaci ke studiu i odvahu postavit zlu, ať už má podobu lorda Voldemorta nebo nepříjemné učitelky ve škole.
Pamatuji si, že mě tehdy velmi potěšilo, kolik po Prasinkách a v hradu pobíhalo malých dětí, které vláčely po zemi právě zakoupené hábity s logy jednotlivých kolejí. Vždy jsem zastávala názor, že Harryho Pottera bude schopná milovat jen má generace, přenositelnost poslání těchto příběhů i na současné nejmenší generace proto v daný moment působila jako velmi uklidňující zadostiučinění. Odkaz trojice čarodějnických školáků žije dál a – jak řekla J. K. Rowling na premiéře posledního filmu – Bradavice tu pro nás stále jsou, aby nás přivítaly doma.
V dětství pro mě byl Harry Potter – a myslím si, že teď mohu mluvit za spoustu 90s kids – nejen skvělý čarodějnický příběh, který nás dokázal vtáhnout na dlouhé hodiny do knihy a přikovat k plátnu nebo televizní obrazovce. Vnímala jsem jej také jako svět, který mi rozvíjel fantazii a dával jistotu, že naději uspět máte i v případě, kdy raději než na hřišti se spolužáky trávíte čas nad knížkami v knihovně. Teď něco takového možná zní banálně, ale v deseti letech to bylo pro můj život zcela zásadní.
K filmům a knížkám o Harrym Potterovi jsem se obracela především v době, kdy jsem na prvním stupni přestupovala na jinou školu. Z poměrně malého kolektivu fajn spolužáků jsem se uprostřed školního roku dostala do třídy se 32 žáky. Nikdo mne neznal, učitelé se neměli k tomu, aby mi alespoň trochu pomohli se začleněním do nového kolektivu. Útočiště jsem proto začala hledat mezi knížkami.
Hermiona v prvním díle přece taky byla sama, hodně četla a knihovna byla její nejmilovanější část Bradavic, říkala jsem si. Právě její postava mi nejvíc pomáhala najít samu sebe a uvědomit si, že je naprosto v pořádku místo skotačení se spolužáky, kteří na mě navíc nebyli kdovíjak příjemní, učit se a lačnit po vzdělání. V příběhu to navíc byla ona, kdo značně přispěl k poražení temného zla. Bez Hermiony by Harry s Ronem nikdy Voldemorta a smrtijedy nepřemohli.
A tak mi harrypotterovský svět pomohl zvládnout náročné roky na základní škole. A nebylo to naposledy. Ke knihám jsem se podruhé vrátila na vysoké škole, kdy jsem zvažovala, že na začátku třeťáku ukončím bakalářské studium a půjdu pracovat. Číst si o tom, jak malí čarodějové po večerech dodělávají úkoly na jednotlivé předměty a učí se společně na zkoušky, mi ale postupně dodalo tolik motivace, že jsem školu úspěšně dokončila a o dva roky později si převzala rovnou i magisterský diplom. Ať už si myslíme o J. K. Rowling v dnešní době cokoliv, s výrokem o Bradavicích jakožto domovu, který tu pro vás vždycky bude, ale měla absolutní pravdu.
Harry Potter pro nás mileniály měl ale ještě mnohem větší přesah daleko překračující podobné osobní zkušenosti, jaké jsem tu teď načrtla. Popkulturnímu světu totiž dal jasný signál, že hlavní postavy (ať už knížek, nebo filmů) nemusí vždy vynikat jen silou v případě mužů, potažmo krásou v případě žen. S Harrym Potterem se naplno rozjela éra hrdinů-geeků, jejichž předností mohou být znalosti i určitá podivnost, kterou okolí zprvu odsuzuje nebo se jí směje, nakonec ji ale ocení. V prvních dílech jsme se určitě všichni tak trochu posmívali nemotornému Nevillovi a jeho povzdechu Proč vždycky já?, ale byl to on, kdo Voldemortovi zasadil jednu z posledních ran.
Roky sice nezadržitelně plynou, z herců se stejně jako z nás fanoušků stali třicátníci, kteří mají často do svých postav už daleko. S každým návratem k filmům nebo knihám se ale najednou člověk opět vrací do dětských let a stává se studentem v hábitu, o jehož povaze i přístupu k životu mnohé vypovídá, zda mu na hrudi svítí erb Nebelvíru, Zmijozelu, Mrzimoru nebo Havraspáru. Potterheadem se člověk stane jen jednou, tato nálepka ho už ale bude provázet celý život. Jak jinak si vysvětlit, že se dodnes s některými stejně kouzelnicky zasvěcenými přáteli bavíme ve stylu Vždyť on je úplný Zmijozel! Tváří se sice, jak kdyby byl z Mrzimoru, ale člověk jej rychle prokoukne?
Harry Potter nám rozvířil fantazii a dodnes je pro nás jistotou, ke které se můžeme vracet a vždy si v ní najdeme to své. Pomáhal nám v náročných chvílích školních let a podobnou formu eskapismu přináší i v dnešní, v mnoha směrech těžké době. Díky němu stále vnitřně doufáme, že kouzelnický svět tam někde venku existuje a že trocha té čarodějnické magie se čas od času může objevit i v běžném životě – ať už v podobě vychlazeného máslového ležáku nebo v naději, že i ten největší outsider nakonec zachrání svět.
