Těžko se dá věřit tomu, že Jitka Schneiderová se na filmovém plátně, divadelních prknech a televizních obrazovkách objevuje už třicet let. Vždyť je to teprve nedávno, co jsme ji hltali jako Hanku v Samotářích. A navíc se od té doby, alespoň vizuálně, moc nezměnila. Jak se stalo, že ji na sociálních sítích sledují desítky tisíc lidí, a jaký má vztah k terapeutům?
Letos jste oslavila padesátiny. Vnímala jste je jako životní mezník, nebo to pro vás byly narozeniny jako každé jiné?
Neřekla bych, že to byl přímo mezník. Ale asi měsíc před narozeninami přišel okamžik, kdy jsem začala trošku rekapitulovat, co jsem do té doby v životě zažila, co bylo zásadní v dobrém i ve zlém. Udělala jsem si obrázek o tom, co bylo, a přemýšlela, co bych chtěla dál. Protože je fakt, že už je to půlka života.
Máte za sebou kultovní film, skvělé divadelní role, s organizací Hledáme rodiče se vám podařilo dosáhnout toho, že od roku 2025 nebudou děti mladší tří let umisťovány do ústavní péče. Nemáte už v podstatě splněno?
V posledních měsících jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, že není potřeba nic dokazovat ani sobě ani okolí, že něco pěkného za mnou v práci je a už jsem velká holka. A zároveň jsem si musela přiznat, že mě láká se ještě někam posunout, naučit se a zažít něco nového jak v divadle, tak při natáčení. Problém je v tom, že já sama si role nevytvářím. My herci obecně čekáme, kdo nás osloví a s čím přijde. Takže jsem otevřená úplně všemu, ale už si můžu dovolit zamyslet se i nad tím, co by mi dělalo dobře a co ne, kde chci být a kde být nechci.
Kde chcete nebo nechcete být, máte jasně dané, nebo se rozhodujete až podle nabídky?Dávám si čas na promyšlenou a také na to, abych zjistila víc detailů. Potřebuji to nejdřív prozkoumat. Podvědomě si víc vážím svého času a umím si ho i trochu šetřit.
S hercem Davidem Švehlíkem máte sedmnáctiletou dceru. Snažíte se jí předat i zkušenosti z oblasti psychohygieny?
Snažím se o to. Odmala si spolu hodně povídáme a jsme si velmi blízké, rozumíme si. Ukázalo se to i v pubertě, kterou Sofie prakticky neměla. Je to hodně i o nás rodičích, musíme se snažit chápat, v jakém období naše děti zrovna jsou, připustit si to a umět couvnout. Vždycky, když jsem v tomto období hormonální bouře dospívání chtěla s dcerou něco řešit, ale viděla jsem na ní její rozpoložení, vědomě jsem si řekla, že teď ne. Že to musím nechat být, odstoupit, couvnout a mlčet. Maximálně jsem se jí zeptala, jestli nechce polívku. A ono se mi to vrátilo. Myslím si, že je vděčná, že jsem ji nikdy do ničeho netlačila a nevršila jsem nevyžádané rady.
Pozorujete, že by se v něčem zásadně lišilo vaše dospívání od dospívání dcery? Má to dnešní generace složitější?
Nabízí se říct, že má. Rozhodně to tak vypadá. My jsme neměli telefony, sociální sítě ani tolik vjemů, žili jsme si v partách, v bublinách, ve kterých nás zajímaly stejné věci. Ostatně vidím to na sobě, že ten telefon je brutální. Já jsem sice taková instagramová influencerka z leknutí, ale stejně musím sama sobě občas říkat: „Odlož to. To počká, ne?“ Vědomě se učím nechat telefon třeba půl dne doma, když na něm nemusím být.
Dokážete to?
Dokážu, ale musím si na to vzpomenout. A samozřejmě je to pro mě těžké, i když jsem dospělá. O to horší je to pro děti, které to hrozně baví, ty rychlé vjemy a zábava jsou pořád k dispozici. Přitom je ale pro dětskou psychiku strašně potřeba, aby se občas nudily, protože až když se nudí, tak na něco mohou přijít a mají pak i mnohem hlubší vjemy, než když koukají na ten příšernej TikTok. Nevím, jak to popsat, nejsem žádný rozumbrada, ani v žádném případě být nechci, ale opravdu si myslím, že v tomhle to mají složitější, než jsme měli my.
Na Instagramu vás sleduje téměř sto čtyřicet tisíc lidí. Baví vás virtuální svět?
Jak kdy. Netuším, jak dlouho u toho zůstanu. Příspěvky sdílím intuitivně. Když to nejde, zkrátka nic nepostuju, ale někdy mám období, kdy mě baví sdílet. Ať už práci, divadlo, charitu nebo i radost z rodinného života.
Co byste tam nikdy nedala?
Asi taková ta přesladká partnerská videa ve stylu „je krásný den a já jsem u vody se svým chlapcem, který mě drží za ruku, mír a lásku všem“. Tohle já fakt nejsem.
Celý rozhovor s Jitkou Schneiderovou najdete v srpnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.
