Victim blaming je součástí kultury znásilnění, která vytváří prostředí, v němž se pachatelé nebojí trestu ani odsouzení.

Victim blaming je součástí kultury znásilnění, která vytváří prostředí, v němž se pachatelé nebojí trestu ani odsouzení. Zdroj: iStock.com / Grafika: Kateřina Špičáková

Může si za to sama, říkala si o to. Proč ve společnosti stále bují victim blaming?

Šla na drink v minišatech a s nalíčenými rty, pak se vracela sama domů. No tak co čekala? Victim blaming je v diskuzi o sexualizovaném násilí zásadním problémem: jeho důsledkem je totiž snímání odpovědnosti za trestný čin z pachatele, a naopak uvalování viny na oběť. Jak victim blaming vypadá v praxi a jak souvisí s takzvanou rape culture?

Co je to victim blaming?

Victim blaming neboli obviňování oběti spočívá doslova v obviňování oběti trestného činu z toho, že si za to, co se jí stalo, může sama: je to naznačování nebo tvrzení, že oběť si újmu přímo způsobila například svým zjevem či chováním. To je samozřejmě špatně: za trestný čin je zodpovědný vždy a pouze pachatel. Victim blaming se velmi často objevuje v případech domácího a sexualizovaného násilí.

Victim blaming v praxi má primárně podobu otázek a poznámek, z jejichž kontextu jasně vyplývá, že tazatel se snaží zpochybnit zkušenost oběti, že jejímu svědectví a prožitku nevěří. Nejběžnější jsou dotazy a komentáře směřující k zevnějšku oběti v době, kdy k činu došlo:Čemu se diví, když si vzala tak krátkou sukni?“ neboS takovým výstřihem/takhle zmalovaná si o to koledovala.“ Časté jsou také otázky a komentáře spojené se střízlivostí oběti („Tak si neměla nechat kupovat jeden drink za druhým!“), případně s jejím životním stylem a minulostí („Ona byla vždycky dost na kluky, bylo otázkou času, než se jí to vymstí.“). Běžné jsou rovněž dotazy typu „Proč to nenahlásila hned?“, „Proč se víc nebránila?“ či „Proč nikomu nic neřekla?“

Victim blaming v umění: Filmy a knihy, ve kterých hraje obviňování oběti zásadní roli

  • Viktorie Hanišová: Houbařka. V románu české spisovatelky sledujeme Sáru, která žije v rozpadající se chatě a živí se sběrem hub. S rodinou se nestýká, neboť starší sourozenci ji viní z jejího rozpadu. Až smrt matky je zase svede dohromady, v Sáře ovšem událost probudí vzpomínky na hluboko pohřbená traumata z dětství.

  • Jessica Taylor: Why Women Are Blamed For Everything: Exploring the Victim Blaming of Women Subjected to Violence and Trauma. Britská psycholožka a feministická autorka se v chytlavé knize ptá, proč máme tendence obviňovat oběti sexuálního násilí a proč se cítíme tak nepříjemně při představě, že bychom plnou vinu a zodpovědnost za tyto činy automaticky uvalovali na jejich skutečné pachatele.

  • Precious, 2009. Tehdy debutující herečka Gabourey Sidibe v silném filmu Leea Danielse ztvárnila dospívající dívku, již pohlavně zneužívá vlastní otec – a od matky místo podpory snáší jen neustálé ponižování, obviňování, žárlivost a psychický teror.

Co je to rape culture?

Victim blaming je jedním z projevů takzvané rape culture neboli kultury znásilnění. Když mluvíme o rape culture, nemyslíme tím, že davy agresivních mužů na ulicích divoce znásilňují ženy na potkání, nikdo s tím nic nedělá a nikomu to nevadí.

Rape culture označuje určité hodnotové nastavení, které je v různé míře přítomno prakticky ve všech společenstvích a komunitách na světě. Důsledkem tohoto nastavení je tendence celkově bagatelizovat sexualizované násilí, nevnímat jej jako závažný problém – anebo právě sklon ke zpochybňování a přehazování viny a zodpovědnosti za sexualizované násilí na oběti. Vzniká tak prostředí, v němž se násilníci nebojí trestu a odsouzení (a to ani společenského). Rape culture tedy znamená kulturu, která vytváří pozitivní podmínky pro rozvoj sexuálního násilí a obtěžování.