Hubneme do plavek
 

Jak najít harmonii? Chce to udržet si drobnou radost, říká Jitka Schneiderová

18. listopadu 2016
Jak najít harmonii? Chce to udržet si drobnou radost, říká Jitka Schneiderová

Jitka Schneiderová právě teď prožívá dobré období. Jeho hlavní ingredience? Spousta práce, šťastný vztah a vnitřní harmonie. V našem rozhovoru prozrazuje, jak k tomu všemu dospěla a co dělá pro to, aby si to udržela.

Na vašem instagramovém profilu člověk snad u každé fotky najde hned několik komentářů v duchu: „Vy jste tak krásná!“ „Sluší vám to!“ „Jste čím dál tím krásnější!“ Dělá to s vámi ještě něco, když to čtete tak často?

Samozřejmě! Komplimentů nemůže být nikdy dost. Ty prostě působí na první signální. Každý máme nějaké osobní mindráky nebo negativní pocity ze sebe samého. A tyhle komentáře mě úplně obyčejně zahřejí na duši, myslím, že stejně jako každou ženu. Já na ně moc nereaguju, neodepisuju. Takže touhle cestou bych chtěla svým instagramovým fanouškům poděkovat!

Myslíte, že teď máte větší sebevědomí než před dvaceti lety?

Nevím, jestli jde přímo o sebevědomí, ale myslím, že se do mě vepisuje životní zkušenost. Sebevědomí jde ruku v ruce se získanou zkušeností a s tím, jak ji zpracujete, jak s ní nakládáte dál. Postupně se naučíte nenaskakovat na problémy druhých, nemanipulovat, vnitřně se ztišit. Protože to, co potom vyzařujete, děláte a jak se chováte, je to důležité. A když člověk není vnitřně ukotvený, nemůže vyzařovat nic pěkného. Jasně, je možné vést pozitivní řeči, předstírat to, usmívat se, ale stejně to vždycky působí divně. Kdežto když je člověk upřímný zevnitř a má zkušenost prožitou třeba i skrze bolesti a smutky, potom zná svou vnitřní pravdu a může něco ve svém životě změnit. A taky je to, myslím, o tom, přiznat si vlastní chyby a omyly.

Jitka SchneiderováJitka SchneiderováAutor: Ben Renč

Ve zpěvu. Právě teď totiž zkouším muzikál Bonnie a Clyde. Ten projekt jsem si hodně rozmýšlela, protože muzikálový svět je oproti činohernímu hodně specifický. Důležitým momentem, kvůli kterému jsem tu roli vzala, byl pro mě právě zpěv. Chtěla jsem mít možnost chodit na hodiny zpěvu k Nadě Wepperové a moci si zazpívat s celým orchestrem.

A co jste se o sobě díky hodinám zpěvu dozvěděla?

Zpívání je strašně fyzická věc, do které musíte zapojit celé tělo a uvolnit se. Je to o souladu celého těla a v něčem je to opravdu terapeutické. A zjistila jsem samozřejmě i to, že mám rezervy, se kterými se dá pracovat. Když mluvíme o zlepšování – právě teď čtu knihu Nastavení mysli od Carol Dweckové. Podle ní existují dvě možná nastavení mysli: fixní, kdy se člověk ostatním pořád jen snaží dokazovat, že je v něčem dobrý, a bojí se udělat jakoukoli chybu. A růstové nastavení, kdy každá chyba je naopak vítána jako možnost ke zlepšení. Začala jsem to původně číst kvůli své dceři, ale zjistila jsem, že je to výborné i pro mě. Líbí se mi ta představa, že fixní myšlení se dá změnit v růstový model. „Něco se nepovedlo? Hurá, to je super! Můžeme přijít na to, jak to zlepšit!“ Není třeba se zatěžovat stresem z toho, že nejsem dost dobrá, když se mi něco nepodařilo. Takže zkoušením muzikálu si vlastně trénuju růstové nastavení mysli.

Vyhledáváte psychologické knihy pravidelně?

Vyhledávám, ale nestíhám je všechny dočíst. Mám jich rozečtených hned několik. Většinou jsou o tom, jak něco ve svém životě změnit, jak něco pochopit. A když pochopíte, vždycky se sebou můžete něco dělat. Tyhle vědy mě opravdu baví, nechci ustrnout na jednom místě. Baví mě objevování.

KDYŽ ČLOVĚK NENÍ VNITŘNĚ UKOTVENÝ, NEMŮŽE VYZAŘOVAT NIC PĚKNÉHO.

Já tyhle příručky také moc ráda čtu. Pokaždé mám při jejich čtení pocit, že mi otevřely oči. Odteď se všechno změní! Jenže pak…

…se nic neděje. (směje se) To znám. Ale myslím si, že i když v člověku ulpí jen drobnost, stojí to za to. Baví mě číst knihy od moudrých lidí z nejrůznějších oborů, jako jsou politologie nebo sociologie.

Učím se nové věciUčím se nové věciAutor: Lucie Robinson

Máte nějaké vlastní rituály, které nejsou dané obecnou tradicí?

S dcerou musíme stoprocentně každý rok ještě před Štědrým dnem vidět Lásku nebeskou. A v tu chvíli nám začínají Vánoce. Po štědrovečerní večeři se scházíme s kamarády, jdeme vždycky popíjet šampaňské na Karlův most a to bývá taky moc hezké. A ještě něco: můj táta je velký rybář, každý rok od něj dostáváme kapra, kterého sám chytil. Máma mi z něj schovává šupinky, které mi pošle. A já si dám jednu stranou a celý rok ji nosím v peněžence.

Na co se právě teď těšíte?

Jsem moc vděčná za to, že můj život je nyní takový, jaký je. Jsem vděčná za ty dny, které teď žiju. A přála bych si, aby to zůstalo stejné, aby se nezměnilo vůbec nic. Víte, jak se vždycky říká: „Co je u tebe nového?“ – „Naštěstí nic.“ To bych si chtěla udržet. Čeká mě hezká práce, na kterou se těším, mou holčičku teď čeká pátá třída a mám radost, že je to stále zdravé a spokojené dítě. Chtěla bych si udržet tu drobnou radost, která ve mně stále je, jako kdybych dostala nějaký dárek.

Rozhovor připravil časopis Moje psychologie.

Další příběhy
tady joyes