Ženy v disentu – Květa Princová: Bavilo nás společné žití

29. prosince 2017
Ženy v disentu – Květa Princová: Bavilo nás společné žití
Společná práce byla na tzv. barácích důležitá • Foto: zenyvdisentu.soc.cas.cz

Kdo dneska ví, že třetina mluvčích Charty 77 byly ženy? Žen, které se postavily komunistickému režimu, nebylo málo a jejich role rozhodně nebyla zanedbatelná. Přesto se jejich zapojení věnuje jen málo dokumentů z poslední doby. To chce změnit projekt Sociologického ústavu AV ČR Ženy v disentu prostřednictvím rozhovorů s mnohými z nich. Všechny rozhovory vyšly v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.

Květa Princová (1950) se se svým mužem Janem Princem vepsali do dějin disentu jako neúnavní propagátoři komunitního žití na tzv. barácích. Nenechali se odradit, ani když jim StB nechala dům vyhodit do povětří nebo když jim dům zamořili slzným plynem. Po celou dobu života na barácích opisovala samizdatové texty. Byla v trojici posledních mluvčích Charty 77. Dvacet let po pádu komunismu si v jednašedesáti letech udělala doktorát z aplikované etiky. Dnes pracuje jako odborná asistentka na Katedře křesťanské sociální práce na Palackého univerzitě v Olomouci.

Vy a váš muž patříte mezi nejvytrvalejší propagátory komunitního žití na barácích v dobách komunismu. Režim vám za to značně šlapal na paty a z baráků vás neúnavně a tvrdě vyháněl. Jednou vám dokonce nechal vyhodit dům do povětří, přičemž jste ho sotva opustili. Co vás motivovalo to zkoušet pořád dál?

Ze začátku to byla snaha navázat na aktivity, které se odehrávaly u Němců v Ječné, a snažit se to aplikovat někde v prostředí, kde nestojí za zadkem policajti. Vytvořit alternativní prostředí, další mimořádný ostrov jako v Ječné. Málokde v Praze se lidi byli schopní sejít tak jako u Němců. Někdy se tam sešlo i sto lidí. Estébáci jim sice šlapali na paty, ale byla tam taková síla, že to nedokázali zastavit a že si na ně netroufli.

Do bytu Uhlů občas nikoho nepustili. U Bendů se zas tolik lidí nescházelo. K Němcům často chodili obyčejní lidé, takže ne vždycky to tam zavánělo politikou. Bavilo nás prostě společné žití. Také s námi bydleli lidé, kteří neměli kde bydlet. Chtěli jsme pomáhat lidem po léčbě v psychiatrických léčebnách, něco jako dnešní „Domy na půl cesty“.

 

Z naší strany v tom byl vzdor, že se nedáme. Hlavně manžel to táhnul. Spousta lidí tenkrát uvažovala o emigraci a manžel se bránil a říkal, že „nikdy, nikdy nebude emigrovat“. Když nás potom vyhnali z Robče, nastal problém sehnat další dům, protože nás neustále sledovali. Estébáci se snažili katastrální úřady a obecní úřady varovat, ale neuhlídali to. Podařilo se nám obelstít je a koupit dům. Takže z toho nakonec měli průšvih.

Jakým způsobem jste měli na baráku rozdělenou práci?

U nás se muselo pracovat. Manžel Honza na tom trval. Společná práce byla pro něj důležitá. Lidi to spojovalo. Na některých barákách to bylo benevolentnější, ale Honza se snažil, aby u nás všichni pracovali. Pak se třeba hrál fotbal a alkohol se pil až po práci. Také jsme se snažili do společného života vnést duchovní rozměr. V Robči a Mastířovicích s námi bydlel katolický kněz bez státního souhlasu František Hochmann.

Jak fungovalo komunitní soužití a co na něm komunistům vadilo? K jakým krutým represím se režim uchýlil? Celý rozhovor s Květou Princovou čtěte zde. Zapojení žen do boje proti komunismu se rozhodl zmapovat projekt Ženy v disentu Sociologického ústavu AV ČR. Všechny rozhovory v plném znění najdete v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou vydalo nakladatelství Academia.

Bytová revolta – Kniha o ženách v disentu vyšla v nakladatelství AcademiaBytová revolta – Kniha o ženách v disentu vyšla v nakladatelství AcademiaAutor: Ženy v disentu

 

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy