Kdo dneska ví, že třetina mluvčích Charty 77 byly ženy? Žen, které se postavily komunistickému režimu, nebylo málo a jejich role rozhodně nebyla zanedbatelná. Přesto se jejich zapojení věnuje jen málo dokumentů z poslední doby. To chce změnit projekt Ženy v disentu Sociologického ústavu AV ČR prostřednictvím rozhovorů s mnohými z nich. V pondělí 6. listopadu pak všechny vyjdou v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Eda Kriseová měla v šedesátých letech nakročeno ke kariéře úspěšné reportérky. Po zákazu Literárních novin se její jméno octlo na seznamu lidí, kteří nesměli publikovat. Útěchu z existenciální krize, která ji zasáhla po ztrátě milovaného zaměstnání, našla ve světě psychicky nemocných lidí a psaní fikce. Po krátkém exkurzu ve službách prezidenta Václava Havla se vrátila k psaní a cestování. Eda Kriseová se narodila v Praze v roce 1940.
Rok 1968 byl pro vás přelomový. V čem přesně?
V komunistických časech byla tři období, která pro mě byla přelomová. Dvacátý první srpen 1968 byl pro mě naprostý šok. Byla jsem v té době v Izraeli a tady jsem měla malé dítě. Nechala jsem dcerku na starosti muži, který tehdy studoval na FAMU. V Izraeli jsem si ale vytrpěla muka. Československo od toho dne jako by přestalo existovat, nic nelítalo, nic nejezdilo, nedalo se telefonovat, všecko bylo ustřižené. Pro izraelské novináře jsem byla jako matka s malým miminem v okupovaném Československu velkou atrakcí. Cítila jsem povinnost bojovat, a tak jsem vystupovala všude možně včetně televize. Izraelci byli v naprosté panice, viděli v té okupaci Hitlera a plynové komory. Domů jsem se složitě vracela přes Řím, Vídeň a až pak do Prahy.
Druhým šokem pro mě bylo upálení Jana Palacha. Třetí otřes v mém životě byla smrt Jana Patočky a jeho pohřeb. Když jsem viděla, co komunisti na hřbitově prováděli, jak na hrobech seděli fízlové a filmovali vás do obličeje, jak nedaleko na plochodrážním stadionu jezdily motorky a nad námi lítala helikoptéra, takže nebyl slyšet ani farář. Řekla jsem si, že s tímhle režimem nemůžu mít nikdy nic společného a až do smrti budu outsider. Tyhle dva zážitky dodneška určují můj život, moji filozofii.
Měla jste koncem šedesátých let nakročeno k velmi slibné kariéře reportérky, pak však přišel strmý pád.
Ještě před okupací mě Ludvík Vaculík pozval do Literárních listů, protože jsem tam už trochu psala a v Mladém světě mi to bylo už trochu těsné. Naše generace se v té době rozjížděla, vyhrála jsem dokonce soutěž o nejúspěšnější reportérku Mladého světa. Pozvání do Literárek bylo pro mě vyznamenání. Muž studoval na FAMU a já jsem mu slíbila, že budu živit rodinu. Jenže v květnu 1969 Listy zrušili a nás všechny vyhodili, a nejen to, byli jsme zapsáni na seznam autorů, kteří nesmějí vůbec publikovat. Sami jsme museli zlikvidovat archiv a to mě tehdy bralo u srdce.
Zajímá vás, proč začala Eda Kriseová dobrovolně pracovat v blázinci? Proč nepodepsala Chartu a jak snášela výslechy?Celý rozhovor s Edou Kriseovou i další si můžete přečíst zde.
Zapojení žen do boje proti komunismu se rozhodl zmapovat projekt Ženy v disentu Sociologického ústavu AV ČR. Všechny rozhovory vyjdou 6. listopadu v knize Bytová revolta: jak ženy dělaly disent.
