Filmová adaptace Sněhuláka: Proč se tak zoufale nepovedla?
Na tento film jsem se těšila od chvíle, co se objevily fotografie z natáčení, na nichž Michael Fassbender v zelené parce kráčí zasněženými pláněmi. Tedy skoro rok. Tento víkend se ukázalo, že zbytečně.
Sněhulák. Asi nejlepší kniha norského spisovatele Joa Nesbøho ze série o svérázném detektivovi jménem Harry Hole (výslovnost je Hule), kterou můžete číst i jako samostatný příběh. Já s ní začínala stylově kolem Vánoc před dvěma lety a poprvé s ní zažila pocit, jaké to je bát se u knihy. Natolik byly některé scény sugestivní. A nejednou mě při čtení také napadlo, že by to byla skvělá látka pro film.
Jasně, má to pět set stran, ale když se tu a tam něco vypustí, může vzniknout zajímavý thriller s mrazivou atmosférou a navíc sněhulákem jako zlověstným symbolem, který podobně jako červený balónek v hororu It předjímá, že se stane něco strašného. K tomu charismatický hlavní hrdina, který sice chlastá a není na něj příliš spoleh, ale zároveň je bystrý, mluví, jen když má co říct, srší ironií a hlavně disponuje neutuchající vášní dopadnout vraha, ať to stojí, co to stojí.

Filmaři v čele se švédským režisérem Tomasem Alfredsonem tak měli v rukávu všechny trumfy, aby potěšili nejen čtenáře, ale i diváky, kteří Sněhuláka nečetli. Jenže záhy po premiéře se ukázalo, že všechno je jinak.
Co se pokazilo?
I přes prvotní recenze jsem se rozhodla, že se nenechám odradit a do kina jsem vyrážela s přesvědčením, že to přece nemůže být tak blbé, když to má skvělou předlohu, hraje v tom Fassbender a veze se to na vlně scandi noir.
No... Potěšilo mě jedno cameo (a nemyslím Vala Kilmera), na Michaela Fassbendera v roli Harryho Holea se dívá příjemně stejně jako na Rebeccu Ferguson, švédskou herečku, která hraje jeho kolegyni Kartine Bratt. Škoda jen, že to mezi nimi profesně a lidsky nejiskřilo jako v knize.

Záběry na norskou krajinu byly dechberoucí, jen by je nemusela provázet tak dramatická hudba. Protože (jak poznamenala moje kamarádka), hudební podkres jen přispěl tomu, že Sněhulák nedokázal navodit tísnivou atmosféru a v některých momentech připomínal spíše teatrální bondovku.
A to byl vlastně první velký kámen úrazu. Filmaři totiž ke Sněhulákovi přistupovali jako k univerzálnímu příběhu o řádění sériového vraha, který se vyžívá v rozřezávání obětí a stavění sněhuláků, potažmo ve zvrácené kombinaci obou těchto činností. A je vlastně jedno, kde se to odehrává. Jenže to, co činí například z tematicky obdobného seriálu Most geniální dílo, je nejen brutalita a nápaditost vražd, ale i jistá lokální nátura, díky které působí postavy tak přirozeně. Jinými slovy, aby Sněhulák působil jako věrohodné dílo, musel by se tvářit víc norsky a méně americky.

Další neodpustitelnou věcí je, že z filmu vypadly tři naprosto zásadní momenty knihy: Začátek (jeho význam a motivace postav byly natolik pozměněny, že příběh nakonec vůbec nedával smysl), nejděsivější scéna, která si přímo žádala o zfilmování, a také grandiózní závěr, který byl skutečnou filmařskou výzvou. Kdo ví, co k tomu scenáristy nebo režiséra vedlo. Jestli potřebovali zhustit děj, měli raději vyškrtnout některou z vedlejších dějových linií, které stejně jen přidávaly na zmatenosti díla a nakonec vyšuměly do ztracena.
Když jsme u toho, postava Harryho životní lásky Ráchel Fauke je v knize vykreslena jako sněhurkovský typ s výraznýma očima, takže si představujete, že by ji mohla hrát třeba Rachel Weisz nebo Marion Cotillard. Obsazení Charlotte Gainsbourg se z tohoto pohledu jeví jako nešťastné, jelikož na filmovém plátně je to jednoznačně strhaný Harry v podání Fassbendera, kdo z těch dvou působí atraktivněji.

A pak je tu samotné pátrání, které postrádá jakékoli napětí a nosné dialogy, které by člověka dokázaly skrze úvahy detektivního týmu či dedukce geniálního Harryho uspokojivě a poutavě dovést k odhalení vraha. Všichni si místo toho ve filmu povídají tak nějak bez zájmu a bez výrazu, jako by to chtěli mít už rychle za sebou. A to je bohužel také jediný pocit, jenž se tomuto dílu povedlo přenést i na diváky.