Blogerka Ema: Rande v Brdech

4. března 2017

Jsem holka v nejlepším věku, která si zapomněla stoupnout do fronty, když se před pár lety rozdávali lidi do páru.Tak jsem se rozhodla vzít osud do vlastních rukou a začala jsem svoji randící vlnu. A teď randím každý týden.

Mám jednoho takového kamaráda ze střední, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, jestli jsme kamarádi, kolegové, sourozenci nebo nějaký zvláštní druh bezdotykových milenců.

Jmenuje se Ctibor a já jsem se do něj velmi rychle po našem seznámení (jak jinak než bláznivě) zamilovala. Hledala jsem způsoby jak mu to říct, a když jsem ze sebe jednou začala ve stylu starých dobrých ruských románů soukat, že mu to jakože všechno teďka řeknu, tak mi skočil do řeči a překvapil. „Proboha, já jsem se úplně lek, že ses do mě zamilovala.“ Jasně. Všechno jsem zapřela, a tak jsme zůstali kamarádi.

Každou schůzku, kterou jsme spolu měli, on považoval za přátelské setkání a já za rande a pořád jsem doufala, že ho jednou napadne, že by měl přestat chodit se všema těma ostatníma holkama a měl by začít chodit se mnou.

Ctibor za mnou tento týden po dlouhé době přijel na návštěvu a já jsem nebyla schopná skoro ničeho jiného, než brečet asi tři hodiny v kuse, protože on si zase našel nějakou holku a já z toho byla naměkko. Místo toho, aby se mě zeptal, proč bulim, když mě přišel navštívit, tak upekl koláč, kus ho sbalil na cestu a vzal mě na výlet do lesa, abych se uklidnila.

Prý letos slavnostně po 90 letech otevřeli Brdy, a tak jsme podlehli tlaku mediálních sil, sedli na autobus a dojeli do Obecnice, kde jsme se vydali směrem k Červeným potokům. Cestou jsme sice málem zmrzli, protože není asi úplně typický výletní období, ale vlastně tam bylo krásně, sluníčko svítilo a třpytilo se v ledovatých větvičkách stromů a zamrzlých kalužích na paloučku, kam jsme došli.

Musela jsem uznat, že tam bylo prostě všechno, co jsem v tu chvíli potřebovala - vzduch, klid, pohoda, jinovatka, krmelec… Jenom tam z ničeho nic nebyl Ctibor.

V takových momentech začnu být vždycky docela hysterická a snažím se s ním jakýmkoliv způsobem spojit, jen abych ho zase rychle našla, takže není výjimkou, že když se podívá na svůj telefon, tak tam najde 38 zmeškaných hovorů a 20 smsek za 15 minut. Ono se vlastně není čemu divit, že jsem z toho hysterická, občas se totiž stane, že se Ctibor takhle někam vypaří a já zůstanu sama v lese, nebo v hospodě s partou lidí, které neznám, nebo v bazénu plném nebezpečně vyhlížejících týpků, kteří vypadají, že by mohli chtít vzorek mojí kůže.

Co jsem mohla dělat, vzala jsem kuráž do hrsti, naloupala jsem si trochu lišejníku do kapsy na horší časy, protože koláč zůstal u Ctibora v baťohu, a vydala jsem se sama směrem nahoru na kopec. Kdybych nebyla v bývalé vojenské zóně, nebylo pět stupňů pod nulou a v okolí se nevyskytovaly nevybuchlé miny, ani bych se nestrachovala.

Abych překonala obavy, sedla jsem na kopci do hospody s místňákama, a dala jsem si s nimi pivo. U třetího piva přišel živý a zdravý Ctibor, vůbec se nedivil, že sedím, kde sedím, a na pivu, a přinesl mi z lesa borovicovou šišku jako dárek. Byla jsem ráda, že se vrátil, a měla jsem v sobě třetí pivo, takže jsem si odpustila svou oblíbenou přednášku na téma “kdes byl?!”. Trochu nechápavě jsem sbalila šišku a šli jsme domů.

Cestou zpátky jsme se rozhodli, že pojedeme stopem, protože nádraží bylo daleko a taky bylo docela pozdě, protože se nejdřív ztratil on a pak jsem já chtěla jít zkratkou. Já chodím prostě ráda mimo vyznačené trasy a to je možná důvod, proč se mnou lidi běžně neradi chodí na výlety. Ta moje zkratka totiž často končívá nějakým slézáním skal, broděním ledových potoků nebo podobnou zábavou. Vlastně jediní dva, kdo se mnou byli za poslední dva roky na výletě, jsou Ctibor a pes mých rodičů. Přičemž toho psa jsem k tomu donutila jen jednou a už v půlce procházky předstíral, že nemá nohu, abych ho musela odnést zpátky domů.

Dneska jsme museli slézt akorát strmý, namrzlý a skalnatý kopec, přeběhnout soukromý pozemek s hlídacím psem a následně proskočit šípkovým keřem, takže pohoda. Chtěli jsme stopovat, akorát jsme nějak nevychytali místo, a když jsem zvedla ruku, tak nám zastavilo hned první auto a hned to druhé do něj narazilo, takže jsme se rychle omluvili, a šli stopovat jinam, než přijede policie. Třetí auto, které jsme ten den zastavili, do ničeho nenarazilo, ani nikdo do něj, a tak jsme dokonce odjeli i zpátky do Prahy.

Cestou ve stoplém autě jsem konečně sebrala odvahu a zeptala se Ctibora, jestli někdy neuvažoval nad tím, že by místo všech těch holek, který pořád střídá, chodil se mnou, a on na to: „Já jsem se úplně lek, že ses do mě zase zamilovala, ale ty si děláš srandu, viď.“ Jasně. Všechno jsem to popřela, řidič se zasmál našemu zvrhlému humoru a vysadil nás před mým domem.

Ještě než náš auto-zachránce odjel, stihl mi vtisknout svou vizitku se slovy, ať mu zavolám, kdybych byla někdy v Holešovicích, že zajdem na drink. Tak aspoň mám jednoho parťáka na rande do zálohy.

Když jsme vystoupili, Ctibor se na mě podíval a vrátil se k mé otázce. „Neuvažoval, promiň.“ Pak mě objal na rozloučenou, dal mi pusu na tvář, a jel za svojí holkou. Přišla jsem domů za kočkama, otevřela jsem okno a vyhodila jsem tu debilní šišku. Rovnou na hlavu nějakému blbečkovi pod oknem. A on to byl Matouš…

Další zajímavé postřehy Emy si můžete přečíst na jejím blogu Styky s Emou.

Klíčová slova:  blogystyky s Emoublogerka
Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy