Ženy očima muže: Když žena přeuklízí
Moje žena je inteligentní, vyrovnaná, dospělá a milující bytost. To byl taky důvod, proč jsem si ji bral. Vždycky mi na ní imponovalo, že například úklid nijak zvlášť neprožívá. Ne že by byla špindíra, ale spíš jsme doma vždycky uklízeli, až když už se na něco fakt nedalo dívat. V průběhu let se tenhle manželčin pohodový přístup ke špíně, který jsem na ní miloval, pomalu začal měnit.
Možná za to mohl příchod dětí. „Ty už zase uklízíš?“ ptal jsem se čím dál tím častěji. „Copak tu s miminkem můžeme žít jako na skládce?“ OK, mlčel jsem a snažil jsem se v rámci čím dál pravidelnějších úklidů dát taky ruku k dílu. Aby teda miminko nebylo jako na té skládce. Naivně jsem si myslel, že když sám začnu doma víc uklízet, niveau čistoty našeho bytu se dřív či později ustálí. Neustálilo. Je to čím dál tím horší! I když už dávno psa nemáme.
Nevím, jestli je to vlastnost pouze mojí manželky, anebo všech žen, ale moje žena po mně přeuklízí. Když mám třeba utřít prach, přetře ho po mně. Přemývá po mně vanu i záchod, přeskládává mnou složené ručníky, přežehluje prádlo, protože jí nepřijde dobře vyžehlené. Převytírá, přezametá, převysává, přeobléká děti... Vlastně cokoli doma udělám, je špatně, a proto to sama musí udělat líp. Je to o to horší, že všechno se děje beze slova její výčitky. Jako by bylo všechno OK.
Málokdo chápe, jak frustrující a demotivující je dělat věci špatně. Kamarádi mi říkají, že jsem se zbláznil už dávno a neměl jsem na té její hře na úklid participovat od samého začátku a že z tohohle se už nikdy nedostanu. Já s nimi souhlasím: Je to moje chyba. Ale umývat třeba rychlovarku anebo dokonce vysavač už možná vážně je na nějakou diagnózu. Anebo ne? Kde je ta správná míra úklidu?
Rozvádět se ale nebudu! Beru to tak, že každý máme svoje malé úchylky. Řešil jsem to s manželčinou nejlepší kamarádkou. „Cože? Klára a uklízí?!“ divila se. „To přece nikdy nedělala!“ No tak to jsem rád, že se mi to nezdá. Ale ženě jsem radši neřekl, že jsem se s její nejlepší kámoškou potkal.