Do you understand me?

Do you understand me? Zdroj: shutterstock

Vztah s cizincem? Co byste měla vědět, než si navléknete prstýnek!

Existují moudré poučky, kdy nám psychologové nastiňují úskalí, která nám vztah s cizincem může přinést. Dokud však nezažijete na vlastní kůži, nevíte. Když jsem se provdala za Američana a odstěhovala se do USA, zjistila jsem, že v radách psychologů pro vztah s cizincem chybí pár podstatných detailů...

Pokračování 2 / 6

1. Najednou jste ve škatulce

Britové jsou gentlemani, Američané jsou bohatí, Turci temperamentní a všichni muži z Východu jsou mača... Jako by byla povinnost házet cizince do škatulek. Jakmile si nějakého vezmete, ocitnete se v takové škatulce i vy. „No, já letos péct nestíhám. To víš, já jsem se tak dobře nevdala, musím chodit do práce,“ řekla mi před Vánocemi moje známá, jako by fakt, že mám za manžela muže ze Západu, znamenal, že teď jsem finančně zaopatřená a můžu si hodit nohy na stůl.

Když začnete chodit s cizincem, vaše okolí se změní. Někteří vám závidí, jiní nevěří, že si ho berete z lásky a ne kvůli tomu, že chcete zvýšit svou prestiž a být finančně zajištěná (když se vdáváte na Západ) nebo že jste se úplně nezbláznila (když se vdáváte na Východ nebo do Afriky). Je pravda, že s cizincem po boku jste pro okolí automaticky zajímavější a jméno LeBlanc zní přinejmenším poetičtěji než Rýznerová. Nicméně poslouchat všechno to generalizování a pořád se snažit svůj vztah obhájit je náročné a frustrující a navíc většinou bez výsledku.

Pokračování 3 / 6

2. Jazyk rozděluje

Zaznívají obavy, že takový vztah nemůže být nikdy dostatečně intimní a intenzivní, protože se svým milým mluvíte jiným než svým rodným jazykem a nedokážete vnímat drobné nuance. To je a není pravda. Myslím, že pokud umíte jazyk na takové úrovni, abyste se dohodli, platí, co říkají psychologové, totiž že partneři se vyladí jeden na druhého a rozumí si docela dobře. Na druhou stranu mi je líto, když domů dorazí časopis s mými českými články a můj muž řekne něco jako: „Já vím, že jsi hrozně šikovná. Zkus mi to poslat a já si to přeložím v Googlu.“

Nemůžu také okamžitě glosovat jeho vtipnou větu, protože zatímco v češtině by ze mě vylétla, v angličtině ji musím vymyslet a než mi to docvakne, kouzlo okamžiku je pryč. Cítím se kvůli tomu nejistě a občas mě napadne: Jak dlouho bude trvat, než můj muž potká někde ženu, která na jeho vtip zareaguje dalším vtipem a ne otázkou: „What? Cože? Promiň, můžeš ještě jednou?“ Jak mocné je spiklenectví, kdy spolu dva dokážou komunikovat v narážkách a filmových hláškách? Může být tak silné, že dokáže rozvrátit spokojené manželství? Upřímně – nevím. Překážkou je i jazyk ve vztahu k rodičům. Jakkoli mocně překládám, vím, že na „ten řekl to“ a „oni říkají ono“ se zkrátka nedá postavit intenzivní vztah, i když fakt, že vám do něj nikdo nemůže mluvit, je možná jistá výhoda.

Pokračování 4 / 6

3. Trpělivost je nejdůležitější

Myslím, že trpělivost je na životě s cizincem jedna z největších výzev. Rozdílná řeč i kultura je totiž fascinující a obohacující věc jenom ve chvíli, kdy v té fůře nového a jiného nejste ztraceni. A abyste v tom nebyli ztraceni, potřebujete někoho, kdo vám donekonečna odpovídá na tisíc „proč“. Proč mícháte arašídové máslo s džemem? Proč máte stupně Fahrenheita? Proč? Mám vedle sebe muže, který mi na má „proč“ už tři roky trpělivě odpovídá a já se snažím mu to vracet. Ale mám vedle sebe také jeho kamarády, o kterých vím, že by se tak nechovali: Netrpělivě za mě dokončují věty, když chvilku přemýšlím nad odpovědí, a v baru dělají, že mě neslyší, když se jich podesáté ptám na pravidla amerického fotbalu.

Myslím, že když máte za partnera cizince, je dobré žít aspoň chvíli v jeho zemi a naučit se něco z jeho jazyka. Můj muž absolvoval osmiměsíční výuku češtiny a v České republice strávil dva roky. Česky sice umí jenom pár slovíček, ale o to nejde. Osobní zkušenost, jak to bolí naučit se cizí řeči, má podle mě zásadní vliv na to, s jakou trpělivostí bere, když ho počtvrté za den žádám, aby si přečetl můj anglicky psaný e-mail. Ochotně to udělá.

Pokračování 5 / 6

4. Neočekávejte spravedlnost

„Už víš, kde chceš být jednou pohřbená? Jako jestli tady vedle manžela, nebo u vás v Česku?“ zeptala se mě manželova známá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život s cizincem obnáší daleko víc výzev než dohodu, jak a kde chceme žít. Mimochodem, co se týká soužití, někdo se vždycky musí přizpůsobit víc. Otázky jako „Kde strávíme Vánoce?“ se ještě dají jakžtakž spravedlivě vyřešit (jeden rok u tvých rodičů, druhý u mých), ale záležitosti typu "jaká jména dáme dětem", "necháme syna obřezat", "kam budou děti chodit do školy", "k jakému náboženství je budeme vést“ a podobně nemají oboustranně přijatelné kompromisy. Jeden vždycky musí zatnout zuby trochu víc a v cizí zemi to také o něco víc bolí.

Pokračování 6 / 6

5. Peníze jsou problém

Nedávno jsem dostala e-mail od muže, který mi psal, že odchází od své dlouholeté přítelkyně z Německa, protože: „Nemůžu tu najít práci, jsem pro ni prostě břemeno.“ Rozdíl ale je, jestli si to jen myslí, nebo tím břemenem opravdu je. Přesně přitom vím, co se mu honí hlavou. Po letech finanční nezávislosti doma v Česku mi tady v Americe nic nedělalo takový problém, jako smířit se s tím, že můj výdělek z práce na dálku v českých korunách stačí tak maximálně na kávu, benzin a občasný nákup potravin. Zatímco manžel to chápal, já jsem měla pocit, že jsem pro něj přítěž. Pak jsem ale zjistila, že tyhle moje řeči ho trápily daleko víc, než že za mě bude muset zaplatit další večeři.

Vztah s cizincem zkrátka není jednoduchý a asi bude problém pro někoho, kdo ze všeho nejvíc staví na bezpečí, rutině a jistotách. Pro ty, kteří mají rádi výzvy a překvapení, nejsou ale „hranice“ v lásce vůbec žádnou překážkou.

Článek připravil časopis Moje psychologie.