Vše, co tajíme před svými muži. Ale hlavně jim to neříkejte!

5. května 2017
  • Vše, co tajíme před svými muži. Ale hlavně jim to neříkejte!

    Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe. To ví samozřejmě každá malá holka. Jenže každá velká holka ví (i když na to není pyšná), že lhát, nebo spíš neříkat celou pravdu, je občas potřeba. Co před svými muži nejčastěji tajíme? 

  • Já rozhodně nekouřím

    Vzpomínáte si, jak Carrie Bradshaw tajila Aidanovi, zarytému odpůrci kouření, že ona si také občas zapálí? Zkrátka nechtěla přijít o jeho křehkou přízeň, než se mezi nimi rozvine vztah. Jak tak ale pozoruju, tak tahle lež patří i v mém okolí mezi oblíbené. Kolegyně cigarety raději uchovávají v první zásuvce pracovního stolu, v kabelkách mají vždy schované krémy na ruce a žvýkačky a v zásobě sto plus jednu výmluvu, proč mají načichlé vlasy kouřem. Popravdě si myslím, že to jejich muži stejně musí vědět. Jen se svými drahými polovičkami hrají hru na kočku a myš. Protože v utajení toho člověk aspoň vykouří méně. 

    Ne, nekouřím, to mi jen kamarádka foukla kouř do vlasůNe, nekouřím, to mi jen kamarádka foukla kouř do vlasůAutor: Shutterstock
  • Měla jsem jen tři skleničky

    Přiznávám, že tohle je moje oblíbená lež. Když si dám víc skleniček, než je společensky přípustné, mívám špatné svědomí. A tak když mě muž vyzvedával po jedné akci, klopýtajíc noční Prahou na podpatcích jsem se mu snažila co nejzřetelněji artikulovat, že jsem měla jen tři skleničky. O týden později jsem se prořekla, že jich bylo ve skutečnosti pět. Ani ho to nepřekvapilo, zná mě i mé kocoviny. Poučení? Pokud nejste dobrá herečka a zapomínáte, co po pár drincích říkáte, pravděpodobně v tomto případě ani nemá smysl lhát. 

    Měla jsem fakt jen dvě skleničkyMěla jsem fakt jen dvě skleničkyAutor: Shutterstock
  • Ty boty mi dala kolegyně

    Tahle lež patří do stejné kategorie jako „to už mám dlouho“. Utajit ceny bot, kabelek, šatů (či přímo jejich existenci) je někdy otázkou osobní cti. Třeba ve chvíli, kdy se smutným výrazem připlížíte k muži, jestli by vám nedaroval nějaké své stravenky na jídlo, protože se blíží konec měsíce. A mezitím v předsíni ukrýváte krabici s novým úlovkem. Jenže muž těžko pochopí, že když náhle seženete střevíčky Lola Ramona, které normálně stojí dva a půl tisíce, za osm set, musíte je mít, i kdyby pak na chleba nebylo. A mně nezbývá než se uchýlit k verzi, že mi je darovala kolegyně, které byly malé. 

    Nové boty? Ne, ty jsem dostala od kolegyně v práciNové boty? Ne, ty jsem dostala od kolegyně v práciAutor: Shutterstock
  • Píšu si s kamarádkou

    Občas je to zkrátka nejjednodušší odpověď. Všechny máme v životě muže, který na partnera působí jako červený hadr na býka. Může to být kamarád ze základní školy, se kterým byla onehdy na třídním srazu celkem legrace, nebo první láska, se kterou to sice nedopadlo, ale pořád si máte co říct. Zkrátka takový ten neškodný pokušitel, u něhož víte, že váš vztah nemůže ohrozit, ale raději o něm doma takticky pomlčíte. Pro klid a abyste předešla jeho temným myšlenkám, které lze dovést do naprostých absurdit, je zkrátka občas lepší říct, že vám píše Markéta.

    Ukaž, kdo ti píše?Ukaž, kdo ti píše?Autor: Shutterstock
  • Vážím šedesát kilo

    Musel by být slepý a bez rukou, aby váš muž netušil, kolik vážíte. Tedy, on to tuší, přesné číslo ale pravděpodobně nezná. To jsme my ženy. Pokud máme o své postavě sebemenší pochybnosti, tohle ďáblovo číslo si necháváme raději samy pro sebe. A mlžíme dokonce i při prohlídce u doktora, kterému by naše váha mohla být putna. Jediná situace, kdy svou skutečnou váhu přiznáme, tak nastává, když se nám podaří nějaké to kilo shodit.

    Já? Vážím sotva padesát kilo, vždyť nic nejím!Já? Vážím sotva padesát kilo, vždyť nic nejím!Autor: Shutterstock
  • Vůbec netuším, kde to je

    Jeden můj bývalý přítel byl extrémně háklivý na svoji sbírku DVD. Když jsem si chtěla nějaký film půjčit, div že jsem se mu nemusela podepsat krví. Jednou jsem půjčila svému kamarádovi Bournův mýtus, na který se můj přítel nedíval asi tři roky a byl zapadlý někde vzadu ve skříni. On to však zjistil a udeřil na mě. Věděla jsem, že přiznání by možná znamenalo i rozchod, a tak jsem dělala to jediné možné... že vůbec nevím, která bije. A co víc, doporučila jsem mu, ať si v té své haldě nejprve udělá pořádek. Když jsem pak DVD od kamaráda získala zpět, pro jistotu jsem ho uklidila na jiné místo. Svět byl opět v rovnováze a všichni spokojení. 

    Hm, kam jsem asi mohla dát ten jeho film?Hm, kam jsem asi mohla dát ten jeho film?Autor: Shutterstock
  • Bylo jich pět... zhruba

    Dokud jsme mladé, přijde nám numero kluků, kteří prošli naší postelí, možná i frajerské. Ale čím je člověk starší, raději by některé známosti uzamkl do Pandořiny skříňky a tu hodil na dno Mariánského příkopu. Minulost sice nevymažeme, což ale neznamená, že ji nemůžeme trochu filtrovat. Pokud se nás přece jen partner zeptá, „kolik jich bylo“, můžeme přece spočítat jen ty, na kterých nám záleželo. Ostatně, koho taky zajímá, co bylo před Adamem a Evou, že jo? 

    Kolik že jsem měla před tebou mužů? Co bys na prstech jedné ruky spočítal!Kolik že jsem měla před tebou mužů? Co bys na prstech jedné ruky spočítal!Autor: Shutterstock
  • Odemknutí čaker stálo jen tisíc korun

    Je to podobné jako v případě bot či šatů, s tím rozdílem, že zde je třeba být ještě obezřetnější. Mluvím o zálibách, které se našim mužům mohou zdát občas trochu absurdní či zcela nesmyslné. Je samo o sobě těžké přiznat návštěvu kartářky, aby nám vyložila, jak to s naším vztahem dopadne. Ještě horší je ale říct, kolik stálo třeba takové čištění čaker, které nám má pomoci vnímat propojení dvou bytostí. V takových situacích je lepší zaokrouhlovat tři tisíce na jeden. Vy sama nejlíp víte, že to stálo za to. Tedy... Možná.

    Kartářka? To mi jen karty vyložila kamarádka...Kartářka? To mi jen karty vyložila kamarádka...Autor: Shutterstock

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy