Růžovější vztah: V čem mohou být homosexuální páry inspirací pro ostatní?

26. prosince 2017
Růžovější vztah: V čem mohou být homosexuální páry inspirací pro ostatní?
• Foto: iStock.com

"Všechny šťastné rodiny jsou si podobny; každá nešťastná rodina je nešťastná po svém,“ prolétl mi hlavou začátek Anny Kareniny, jakmile jsem si přečetl zadání tohoto článku. Totiž: Co by se mohly heterosexuální páry přiučit od párů homosexuálních. Odmítnout nebyla možnost. Už jen proto, že mě samotného zajímá odpověď.

Jisté pochybnosti jsem přesto měl. Pokud vím vůbec něco o homosexuálních vztazích najisto, pak to, že jsou stejně barvité jako ty heterosexuální. Jakákoli paušalizace tudíž naprosto nepřipadá v úvahu. Mohu vycházet z vlastních zkušeností a mohu vycházet z provedených studií. Poznatky však nikdy nebudou poplatné všem vztahům a to je třeba mít na mysli. Nehledě na to, podmínkou k napsání takového článku je přece připustit, že skutečně existují rozdíly, jež by mohly být pro chod vztahu nějakým způsobem klíčové. A já mám za to, že homosexuální vztahy jsou tím samým, jen v bleděmodré. Nemyslím si, že by byly nutně růžovější.

Stereotypy neplatí

Má zkušenost především vyvrací nezdravé, léty zapouzdřené stereotypy. Například ten, že by gayové byli promiskuitní, protože u nich stejně nehrozí reprodukce, a tak je vztah, tato křehká a vzácná instituce, nechává chladnými. Světe, div se, jsou tací, kterým se jen ze zmínky o otevřeném vztahu, neřkuli nezávazném sexu, ježí chlupy na zátylku a touží po romantické lásce jako z pohádky. Tím myslím lásku monogamní, nikoli ale (pozor, špatná metafora!) založenou na botě, kterou princ našel na schodech a kategoricky se rozhodl, že jeho stávající(mu) prostě padne.

Další ze stereotypů, kterým má vlastní zkušenost dává na frak, mě už dovádí k prvnímu z několika bodů, které by se od homosexuálů mohli heterosexuálové přiučit. A vlastně rovnou k bodu podle mého skromného uvážení nejdůležitějšímu. K rovnosti partnerů. Navzdory panujícímu přesvědčení v homosexuálním vztahu jeden nedělá mámu a druhý tátu. Neznám vztah, v němž by byly role takto vyhraněny. Absence tohoto rozdělení je ostatně patrná už při samotném seznámení. U heterosexuálů si všímám, že zatímco ženy stále čekají na to, že první krok přijde ze strany muže, muži mají strach, že pokud nebudou našlapovat opatrně, notabene v dnešní době, dopustí se sexuálního obtěžování.

Rovnost partnerů

U homosexuálů toto nehrozí. První krok přichází jednoduše ze strany toho, kdo má – s prominutím – větší koule. To se dál promítá v chodu vztahu. Role typu „ten, kdo zajde nakoupit“ a „ten, kdo z toho pak uvaří večeři“ jsou přisuzovány, nebo spíš rozebírány, poněkud organicky, a ne na základě zažitých, mnohdy přežitých genderových stereotypů.

Možná i vy v paměti najdete reklamu, jež mužům doporučovala Milku coby skvělý dárek ke Dni matek: fialově oděná tabulka čokolády se v ní opírá o odkapávač na nádobí a vedle ní postává pyšný lísteček se vzkazem: „Umyl jsem za tebe nádobí, užij si den!“ Co dodat? „Jemnost najdeš uvnitř?“ Když máte naopak dvě hlavy rodiny, jejichž názory mají stejnou váhu, dýchá se ve vztahu znatelně lépe. Větu: „Miluju, jak můj muž rozhoduje o všem a já se starám leda o domácnost,“ neřekla ještě nikdy žádná žena. Doufám.

Existuje však i stereotyp, který nemohu tak docela vyvrátit. Jde o otázku dětí. Znám gaye, jimž se podařilo založit rodinu ne nepodobnou tradičnímu modelu, jenže pro to ani v jednadvacátém století není zcela ideální podhoubí, a tak páry povětšinou zůstávají bezdětné. Věnují se tak jiným záležitostem. Čas a energie a koneckonců i peníze, které tím ušetří, následně mohou investovat do sebe nebo do své profesní realizace.

Čas pro sebe

Netíhnou tolik k onomu dalšímu kroku vztahu, jakým může být třeba manželství, později právě děti. „Není ti to líto, utrácet za takové věci?“ ptala se dnes šéfová mého kolegy gaye nad obědem, když přišla řeč na jeho někdy extravagantní koupě do nové domácnosti. „Není,“ odpověděl samozřejmě, „nemám a nebudu mít děti, tak můžu utrácet za tohle.“

Tím se nesnažím nastínit, že by bylo inspirativní nemít děti, abyste si mohli dovolit talíře Fornasetti! Jen si myslím, že vůbec není na škodu udělat si občas radost a být přitom sobec, jak se chybně takovému sebepotěšení říká. Proč si nevyrazit na dovolenou jen ve dvou, bez určitých povinností, jež – jak vám potvrdí deset z deseti dotázaných rodičů se zkříženými prsty za zády – jsou jinak samozřejmě veliká radost?

Je to vlastně i jakési štěstí v neštěstí, že právě kvůli tomu drží dva homosexuální partnery spolu především vzájemná náklonnost a nikoli legální svazek nebo odpovědnost vůči dětem. Tím zabíhám do problematiky, která je alespoň z mého pohledu komplexní, a to poslední, co bych chtěl, je někoho soudit, ale myslím, že je pro vztah zdravé si občas položit onu ožehavou otázku a ujistit tak sebe samé, zda s druhým člověkem skutečně chceme být a nesetrváváme v páru z úplně jiných, byť praktických důvodů. Je fajn usínat vedle někoho, kdo vedle vás leží jednoduše proto, že chce, stejně jako to chcete vy.

Vyšší dávka upřímnosti

Ona upřímnost se často týká i komunikace. Jste-li gay, není nepravděpodobné, že jste si prošli coming-outem, což není zrovna procházka růžovým sadem. Ale jak zní staré dobré klišé, co vás nezabije, to vás posílí. Vyžaduje to připustit si, že je lepší, když vás lidé nemají rádi za to, kým jste, než kdyby vás měli rádi za to, kým nejste, a na základě toho jednat. Jinými slovy to chce přiznat barvu sobě a okolí, kdo doopravdy jste, a to funguje jako skvělý odrazový můstek pro budoucí sebereflexi, pro další poznávání sebe sama. A jestli právě upřímný vztah se sebou samým není jedním z klíčů otce Fury k dobře fungujícímu vztahu s druhým člověkem, pak nevím co.

Následně už se snadněji komunikuje ledacos. Třeba není až takové tabu na rovinu hovořit nejen o tom, co má člověk rád v sexu, ale i otevřít pověstná Akta Ex. Pokud jste to ještě nevyzkoušeli, mohu vřele doporučit. Nakonec to není až tak velký zabiják romantiky, jak by se skalní fanoušci Rosamunde Pilcher mohli obávat. Naopak to může pomoct prohloubit intimitu – nejvíce vzrušující kostlivec ve skříni je totiž ten, který v ní především vůbec není.

Humor a láska vítězí

Populární vztahový guru a profesor psychologie John Gottman se dvanáct let se svými kolegy pídil po tom, za co nejčastěji vděčí homosexuální vztahy svému úspěchu, anebo naopak rozpadu. Pozorovali jednadvacet gayů a jednadvacet lesbických párů. A výsledky nejsou nezajímavé…

Homosexuální a heterosexuální páry jsou si prý víceméně podobné, ale je tu ono ale. Projevuje se například při řešení šarvátek, kdy jsou gayové a lesby optimističtější a ze svého arzenálu spíš tasí zbraně jako humor a lásku. Navíc si prý berou věci méně osobně. Podle profesora Gottmana je dokonce v heterosexuálním vztahu snazší partnera ranit zlou poznámkou než ho potěšit milým slovem, kdežto u homosexuálů je to přesně naopak.

„Tento trend naznačuje, že partneři gayové a lesbické partnerky mají tendenci akceptovat určitý stupeň negativity, aniž by si to brali osobně,“ vypozoroval. Není divu. Pokud jste od samého dětství konfrontováni s výsměchem, ne-li přímo šikanou, v ideálním případě nastane čas, kdy se jízlivé komentáře naučíte pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Kdybych to měl shrnout, tak vše zmíněné, co by se mohly od homosexuálních párů ty heterosexuální přiučit – od rovnosti rolí přes upřímnost k sobě i druhému až po pozitivnější přístup v hašení ohně na střeše – jsou vesměs věci, které by měly být v jakémkoliv vztahu přirozené. Jsou to věci, které bychom měli mít v sobě, a pokud tomu tak není, něco s tím dělat. A to koneckonců potvrzuje i slova Lva Nikolajeviče Tolstého v úvodu článku. Vztahy gayů a leseb totiž všehovšudy opravdu nejsou růžovější. Přesto možná není od věci do vztahu neutrální barvy přilít trochu té specifické bleděmodré…

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy