V dětství se bojíme tmy, příšer pod postelí, vlka z pohádky o Červená karkulce, který se v noci připlíží a kousne nás do zadku. V dospělosti jsou naše každodenní strachy o něco banálnější. Přesto není snadné se jich zbavit.
Mnohdy je totiž ani nedokážeme pojmenovat. Malé fobie, které nám nenápadně sednou za krk, a my netušíme, proč se najednou chováme zmateně, dětinsky nebo bychom se nejraději dali na útěk. O to víc je ale povznášející, když se setkáme s někým, kdo to má také tak.
Pokračování 2 / 7
Strach vyrazit mezi lidi nenalíčená, protože byste mohla narazit na něj
Vzpomínáte si na scénu ze Sexu ve městě kde Carrie náhodou zahlédne svého nového nápadníka Bergera, ale rychle se utíká schovat, protože má na sobě hrozný outfit? Jenže si to nechtěně namíří přímo do cesty svému bývalému, Aidanovi. To je zkrátka zfilmované zlo. Mně se nedávno stalo, že jsem s doznívající kocovinou a zabalená v neforemné bundě vyrazila na oběd s kamarádkou. Jistěže tam byl. Bývalý, kterého jsem neviděla osm let, přímo u vedlejšího stolu. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná, takže jsem si (logicky, že) nasadila černé brýle. S bývalými je to totiž těžké. I kdybychom je už vedle sebe nesnesly, nějakou záhadou náš vnitřní barometr sebevědomí citlivě reaguje na to, jak krásné jim při náhodném setkání připadáme. Co na tom, že právě oni nás viděli v teplákách, nenamalované a s mastným uzlíkem vlasů častěji, než je (ve vztahu) zdrávo?
Pokračování 3 / 7
Strach zvednout telefon, když vám volá neznámé číslo
Nedávno mě kolegyně zastihla s vyděšeným výrazem, jak střídavě zírám na displej telefonu a na monitor. „Co je?” Vykulila oči. „Ále, volalo mi neznámé číslo, a tak si ho nejdřív zkouším vygooglit.” Neťukala si na čelo, místo toho přiznala, že to dělá taky. Potěšilo mě to, nicméně to číslo jsem na Googlu nenašla. A tak mi trvalo pár desítek minut, než jsem se odhodlala zavolat zpět. Jenže jestli je něco horšího, než telefonování neznámému, pak je to přemýšlení o tom, kdo vám asi tak mohl volat, protože škodolibá fantazie mezitím pracuje naplno. Co když to byl policista, aby mi oznámil, že se někomu z mých blízkých stala nehoda? Nebo je to můj bankovní poradce, aby mi sdělil, že takhle se svými úsporami opravdu zacházet nemůžu (mimochodem, tohle by možná stálo za samostatný bod)? Nakonec žádná tragédie ani příšera. Jen řemeslník, že prý nám konečně přijednou montovat okna. A kdy se nám to hodí.
Pokračování 4 / 7
Strach, že naštvete personál obchodu, když si tam nic nekoupíte
Také zažíváte ten divný tlak, když vejdete do dražšího obchodu a okamžitě toho litujete? Plujete mezi regály s luxusními kabelkami, botami či parfémy, na oko zkoumáte tu nádheru, ale v duchu už přemýšlíte, kudy se vytratit, aniž upoutáte pozornost vlídného (či vlezlého) personálu? Musím říct, že je to jeden z důvodů, proč jsem si tak oblíbila nakupování on-line, kde mi maximálně příslušný e-shop „vysype” košík, pokud moc dlouho otálím s nákupem. Jsou ale místa, kde se těmto pocitům nevyhnu –třeba v salonu, kdy se mě při placení sympatická kosmetička upře psí pohled a zeptá se: „A nějaké produkty domů nepotřebujete?” - „Ne, děkuji,” odpovídám s předstíranou lehkostí a okamžitě se cítím jako mrcha, která té pracující matce nedopřeje pár procent z prodeje. Mimochodem, už se mě neptá. Ale lépe se díky tomu necítím.
Pokračování 5 / 7
Strach říct své kadeřnici, co si doopravdy myslíte o jejím výtvoru
„Tak co, spokojená?” - „Jojo, je to super,” vysypu ze sebe naučenou odpověď. I když si myslím, že mi to mohla zkrátit nebo ztmavit víc a že mi to nemusela vyfoukat tak dohladka. A stejně jsem reagovala i tehdy, když mě máma v našem okresním městě vzala k novému kadeřníkovi. „Jojo, je to super,” řekla jsem s přiškrceným hlasem. Bylo mi 17 a místo dlouhých vlnitých vlasů jsem měla na hlavě účes Marilyn Monroe. A v hlavě jedinou myšlenku: Uteč dřív, než se rozbrečíš. Ale proč se tak bojíme konfrontce s kadeřníkem? Nejspíš proto, že na sebe automaticky bereme část viny, že jsme se nedokázaly ozvat a usměrnit ho dřív. Plakat nad rozlitým mlékem, respektive nad ustřiženými vlasy, je přece jen trochu pozdě…
Pokračování 6 / 7
Strach vzít si na sebe skvělý outfit, přestože dnes není žádný výjimečný den
Znáte to: koupíte si krásné šaty nebo drahé boty, ale než byste si je vzala hned druhý den na sebe, otálíte, čekáte na vhodnější příležitost, šetříte si je, máte strach, že si je vezmete ve špatný den. V den, který si to nezaslouží. Jenže přesně z tohoto iracionálního strachu, že si vyplýtváte skvělý outfit jen tak, se vám ve skříni hromadí kousky, které smutně čekají, až váš život dostane ty správné grády, až se vaše diáře zaplní večírky, vernisážemi či svatbami – což se s nějvětší pravděpodobností nestane. Já takhle šetřím nejen své oblečení, ale i oblečení pětileté dcery. A pokaždé zažívám zvláštní záchvěv paniky, když jí vyberu nějaký model, který si vzápětí rozmyslím, nicméně je pozdě... Ona už na něm trvá.
Pokračování 7 / 7
Strach, co si o vás pomyslí paní na úklid, když svůj byt necháte, jak je
Najímáte si paní na úklid? Pak asi dobře víte, co to obnáší. K nám chodí ve středu a už v úterý večer kvůli tomu mívám špatnou náladu, protože si musím přivstat a poklidit celý byt. Ano, čtete dobře. Uklízím, aby ona mohla uklízet. Zčásti jí chci hlavně odklidit z cesty všechny překážky, které by mohly vadit hladkému průběhu vysávání či utírání prachu. Mnohem víc se ale ovšem bojím, aby si o nás nepomyslela, že jsme špindíry, které klidně nechávají ponožky pod postelí, zmuchlané papírové kapesníky v posteli a skleničky s neidentifikovatelným obsahem na stolcích vedle postele. A které tu postel převlékají jednou za... no, nechme toho. I když je paní na úklid velká pomoc, mám z ní podobný respekt jako ze svého osobního bankéře. Je to zkrátka člověk, který vidí víc, než bych si přála.
