Jaký je rozdíl, když pracuje žena bez dětí a matka?

24. listopadu 2016
Jaký je rozdíl, když pracuje žena bez dětí a matka?

Pracovat s dětmi je jako sedět na dvou židlích. Mezi jasné proti patří neustálý nedostatek času a permanentní pocit dluhu na všech frontách. Únava nejen z nevyspání, navíc ještě z trvalého přepínání. Z práce jdete s hlavou plnou myšlenek na to, jak stihnete uzávěrku, když vám chybí zásadní rozhovor s politikem, který se před vámi zapírá už týden. V družině na vás učitelka spustí, co syn už zase provedl za lumpárnu, zítra máte naklusat do školy. Už ve tři(!).

Děti cestou domů řvou a hádají se. Doma potřebují pomoct s úkoly. Hlava vám tedy přepíná nejdříve na rovnice a později na to, co uvaříte k večeři. Dát si jen tak nohy na stůl a vypnout? Přečíst si noviny a upíjet latte? Co vás vede.

Život na houpačce. Děti a práce

Princetonská univerzita spolu se Stony Brook University prováděly průzkum o životní spokojenosti. Na rozdíl od podobné studie britské Open University, která dospěla k závěru, že bezdětné páry žijí spokojenější život než rodiče, zhodnotil americký průzkum, že rodiče jen zažívají více výkyvů – radosti, ale také stresu a negativních emocí. Jinými slovy, žijí jako na houpačce. To se mi zdá docela výstižné. Zvláště když k tomu oba pracují, je to velká jízda.

Děti jsem měla až pár let po třicítce, což znamená, že jsem pracovala zhruba polovinu času bez dětí a polovinu s dětmi. Vlastně menší polovinu, protože čtyři roky jsem trávila čímsi, co se u nás výsměšně nazývá „mateřská dovolená“. Před ní jsem v práci všechno normálně stíhala. Na služební cesty jsem odjížděla bez potíží, dokonce jsem se často těšila. Když bylo zapotřebí, zůstala jsem v práci dlouho do noci. Cestou z práce jsem se mohla zastavit na kávu jen tak. Mohla jsem s kolegy zajít na víno.

Ovšemže jsme obvykle probírali práci, bylo to přece tak důležité a zábavné. Také se musím přiznat, a trochu se u toho červenám, že na kolegyně matky, které dobíhaly s uštvaným výrazem na poradu a nesdílely nijak viditelně společné nadšení nad popraskem, který vyvolala naše poslední investigativní reportáž, jsem se dívala – jak to říct – tak nějak blahosklonně…

Pochyby a výčitky 

Později jsem dostala příležitost pochopit, zač je toho loket. Ať pracujete v redakci, nadnárodní firmě, úřadu, či v kravíně, velmi rychle jako matky pochopíte, že omluvy typu dnes potřebuji odejít dřív, protože děti onemocněly či mají besídku ke Dni matek, budí rozpaky či přímo nevoli. Přesto víte, že dětem neúčast na besídce nevysvětlíte. Stejně tak nepochopí, že musíte předělat reportáž a z toho důvodu v sobotu o prázdninách, které už druhý týden tráví s babičkou, nepřijedete, i když jste to slíbila.

Co musím stihnout?Co musím stihnout?Autor: shutterstock

V telefonu se ozývá smutný pláč a prosby a vám se už zase zdá, že nemůžete dýchat. A proč musíte předělávat reportáž? Protože jste řešila úpěnlivé telefonáty, logistiku, jak to provedete během dalších dvou plonkových prázdninových týdnů, které zbývají do tábora, a jak proboha děti vůbec zvládnou první tábor, kde skoro nikoho neznají? Zkrátka jste se nesoustředila. Neodvedla jste dobrou práci. Sama to vidíte. Rozběhne se tedy evergreen pochyb a výčitek, které by se daly shrnout do smutného kréda vašich posledních let: NIC NEDĚLÁM POŘÁDNĚ.

Baby friendly prostředí

Co s tím? Myslím, že ani všichni koučové světa tady moc nepomůžou. Z myšlenek na výpověď nás obvykle vyléčí nahlédnutí do součtu měsíčních účtů. Nehledě na to, že se práce vzdát úplně ani nechceme. Hledání „baby friendly“, respektive „mother friendly“ pracovního prostředí, kde by šlo více pracovat z domova či pozměnit úvazek, mi připomíná rčení o jehle v kupce sena. A tak většinou nezbývá než vydržet a počkat. Až děti vyrostou a nebudou nás potřebovat, půjde to zase líp. A navíc se budeme z nezvykle tichého bytu do práce možná euforicky těšit.

Novinářka Rebeka Bartůňková má zkušenosti na obou frontách. Léta pracovala jako reportérka a redaktorka v České televizi – zhruba polovinu času bez dětí a polovinu už jako maminka. Má dvě děti, Lauru (10) a Jakuba (8).

Článek připravil časopis Moje psychologie.

 

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes